Josef Nešvera (K sedmdesátým narozeninám)
Ročník: 1912; strana: 82,
Přepis ke stažení ve formátu MS Word [0 kB]

  PŘEDCHOZÍ   zobrazovat jako obrázky [jpg]      NÁSLEDUJÍCÍ  
82 CYRILL XXXVIII.



Y

JOSEF NESVERA.

K SEDMDESÁTÝM NAROZENIMÁM. — NAPSAL METHOD DOLEZIL.



ęzko je ctitelűm Nešverovým uvęriti císlicím 1842—1912. Skladatel v piné síle

komposicní prestupuje do osmé desítky zivotní bez nejmenší známky únavy,

v proudu práce, která mu dosud zűstala ideálem o vydobyla oprávnęnę jeho

jménu trvalého posvęcení.

70 let zivota, z nichz piných padesát vęnováno nepretrzité práci umęlecké.

V jakém zcela podradném pomęru stojí i toto úctyhodné výrocí zivotní k jubileu pűlstoleté

práce! Nemozno si skutecnę predstaviti ohromné quantum duševní námahy, vęnované

len konecnému cíli — dosazení nejcistší umęlecké subjektivity — které Lezí v padesáti

letech umęlcova vývoje. A jak hroznę nespravedlivo je ciniti si predstavu o vnitrní cenę

takového vývoje jen suchým výpoctem opusovým nebo citováním vnęjšího úspęchu a

prehlízeti právę to nejdűlezitęjší, totiz vznik, prűbęh i dosazený vrchol duševního zivota

umęlcova, v nęmz casto i zdánlivę podradné slozky vyzadují bedlivého ocenęní svého

místa a významu.

Není úkolem tohoto nepatrného clánku stopovati právę naznacenou psychologii

Nešverovy tvorby (snad vdęcné té práce podejme se záhy ruka povolanęjší). Jen jedno

męrítko láká k podrobnęjší úvaze, totiz pomęr vnęjších zivotních vlivű skladatelových

k rázu jeho umęní. Je známou thesí, ze není mozno dęliti umęlce od clovęka, jinými

slovy, ze pri kriteriu práce nesmí býti prehlédnuta celá rada podmínek vnęjších, mezi

nimiz vliv prostredí vystupuje nejnápadnęji do popredí. Z malého nástinu Nešverova

zivotopisu mozno prevzíti nękolik dűkazű k tomu.

Nešvera narodil se 24. ríjna 1842 v Praskolesích u Horovic. Jiz v nejcasnęjším

mládí osvojil si vedením svého otce, známého varhaníka po celém kraji, prvé stupnę

techniky klavírní i varhanové. Urcené povolání ucitelské vedlo jej na krátký cas k studiu

do Prahy, kdez soucasnę byl zákem prof. Krejcího. Vrozená síla umęní zvítęzila však

záhy u nęj nad starostmi materielními, brzy vzdal se úradu ucitelského a prijal r. 1868

místo reditele kűru v Berounę, 1878 v Hradci Králové, 1884 v Olomouci, kdez dosud

pűsobí.

Ne bez znacného významu je zde právę ta okolnost, ze zivot Nešvery rozdęlen

by1 az na malou cást prazského studia mezi samá venkovská męsta. Na jedné stranę

byl snad uchránęn raffinovaného shonu velkomęstského, na druhé stranę pocifoval však

zcela jistę nedostatek kontaktu s umęleckou produkcí, která právę v Praze v mladších

jeho letech nabývala Smetanovým pűsobením vysokého stupnę. Obé má však jedinou,

a to dobrou výslednici v Nešverovę tvorbę: Onu prűzracnou, cizími vlivy nezkalenou

intimitu jeho cítęní, dosti brzké vypracování se jeho umęlecké individuality a coz hlavní:

prímocarnost jeho vývoje bez závisti a bez všelikých choutek napodobovacích. Nedostatek

velkomęstského prostredí neprekázel tedy nikterak Nešverovi v jeho komposicní cinnosti;

prece však následky toho, ovšem jiného rázu, pocítil záhy a to dosti krutę. Nemaje

privilegií ani jména clena prazské hudební spolecnosti odkázán byl s pocátku k prová -

dęní svých dęl jen na menší podia venkovská. Praha velikého soucasného skladatele

neznala a nebýti vítęzného úspęchu jeho »De profundis« ve festivalech anglických, snad

by ani toto dílo Praha nepoznala. Cizina prohlásila nám Nešveru za predního »ceského«

umęlce.

Stejnę podstatný rys Nešverovy tvorby diktovalo samo jeho povolání. Jak z zivotopisu

patrno, pracuje Nešvera jiz pres 50 let v oboru hudby církevní. Bylo by však nesprávným

(bohuzel casto slýchaným) dűsledkem tvrzení, ze i ostatní jeho díla svętská nesou se

církevním duchem. Nešvera jako pravý umęlec je pánem své nálady. Spíše by bylo mozno

akceptovati právę z jeho záliby v církevní hudbę onen vznešený klid, cistou hudebnost,

vyhýbání se drázdivým effektűm, po stránce technické vysoké umęní polyfonní, coz je

význacnou charakteristikou Nešverových skladeb svętských. Jeho heslo: »Hudbu pro

hudbu« osvętluje tak mnohé, zvláštę v polemické otázce absolutní ceny jeho drama-

tických dęl.

O Nešverovi jako clovęku a uciteli tęzko psáti bez nápadného kupení superlativű.

Vrelý lyrismus jeho skladeb odpovídá úpinę mękkosti a citlivosti jeho povahy. Uprímná

dobrosrdecnost získala mu jiz davy ctitelű, jeho zákűm zűstane po léta v pamęti jeho

  PŘEDCHOZÍ        NÁSLEDUJÍCÍ