|
| ||||
| ||||
|
- 42 -
prozpěvovali velmožové i lid : „Hospodine po-miluj ny.” 1) Tak činil národ český též vítaje Václava svého od poručníka Oty Braniborského do země české 1. P. 1283. — lluchoveustvo, processí jdouc mu vtříc, zpívalo: „Advenisti desiderabilis” cum aliis hymnis et cauticis ; ostatní věřící : „Hospodine pomii uj ny. U '-) — Kromě toho rozněcovali staří Čechové ducha svého i k rekovnosti zpěvem. Oblíbili si k tomu konci zvláště písefi sv. Vojtěcha, již ne málo sily, ducha a pomoci Boží na-bývali v bitvách, jak na jiném místě seznáme. Podobuě v jiné kapitole seznáme, že již tehdáž při službách Božích i lid obecný zpíval. b) K d o z p í v a 1?— Snadno jest nám domysliti se, že pro řádné pěstování bohoslužebného zpěvu nejzávažnější podporou i podnětem stalo se záhy založení biskupství pražského r. 973. Odtud počalo i školství hojně vzkvétati, jsouc co nejúžeji spojeno s církví. Patřilo však i učení zpěvu a hudbě tehdáž k obecným naukám školským a k obecnému vzdělání. (Viz trivium a duadrivium). Také sv. Vojtěch poslán byv do Děvína a po-ručen tamějšímu arcibiskupu Adalbertu k vy-chování, obdržel zajisté vzdělání v hudbě dle tehdejší doby. Toho nám dosvědčuje zvláště píseň jím složená a podle něho nazvaná, jež nese se věrně duchem oné doby, kde vyznačovala se melodičnost zpěvtil ještě jakýmsi do-zvukem jednoduché vznešenosti antické hudby. (0 ní jinde zevrubněji.) Kromě toho dí slavný jesuita polský Skarga ve svém díle: „Žycie šwietych,” že složil náš světac Boží Vojtěch i Polanám píseň:Boga rodzica dziewica, Bogiem slawioua Marya” atd. 1. P. 995., již i před bitvou zpívali a podnes viibec často zpívají. I nepřestával náš sv. dědic povzbuzovati své milé Čechy, by zpěvem horlivě oslavovali jméno Boží. Tak vzácným příkladem stalo se ovšem, že nejen duchovenstvo, nýbrž i obecný lid, ano i vladykové ve chvalách Božích zpívajíce piluě se účastnili, jak tehdáž i v Čechách po starodávném obyčeji církve bylo. To zřejmo jest z historických dokladů, již udaných. Do-kládám ještě příklad knížete Spitilmčva, ,jenž v čas čtyřicetidenního postu tráviv v klášteře, také žalmy zde spolu s mnichy zpívával. 3) Ano zpívati žalmy při službě Boží pokL•ídáuo tehdytak obecně za povinnost všech, i nejvzácuějších rodem, že zpěvu žalmů se naučiti bylo zvláštním předmětem vyučováni na školách tehdejších. Tak svědčí najmenovaný autor životopisu sv. Vojtěcha o tomto, že nevyšel z otcovského domu v Libici dříve, dokud se nenaučil zpívati žaltář. 4) Kronikář Kosmas dí o sobě, s) že již jako chlapec žalmy říkával („cum ruminaret psalmodiam"). A podobně svědči e) o Juditě, jež později stala se manželkou Břetislava L, že dali ji starostliví rodičové do kláštera na vychování, aby se tam přiučila i žaltáři. A týž dějepisec vypravuje k r. 1092., že lid a plesající sbory dívek a jinochů zpívajíce a hrajíce radostně vítaly Břetislava II., nově zvolené kníže české. ~ ) Z posledního svědectví zároveň souditi nám lze, jak hojnou měrou byl zpěv již tehdy v lidu rozšířen a pravidelně pěstován i od jinochu a dívek českých. To dělo se patrně v tehdejších školách, o nichž víme, že nebyla bez nich žádná kollegiatní kapitola ani kterýkoli klášter. s) — Že byly tehdáž zpěv a hudba v Čechách vůbec obecným a oblíbeným zaměstknáuínt i dívek, dosvědčuje nám názorným spůsobem nejstarší památka našeho domácího ronění malířského, Velislavova bible obrázková. Tam nalézáme 9) vyobrazení čtyř odrostlých dívek ušlechtilého, vážného vzezření, any lu•ají na hudebné nástroje, jakých se tehdy ku provozování zpěvily užívalo, t. na žaltář (psalterium), violu (větší ,húsle`), loutnu a citaru. Na jiuénl listě nacházíme jinocha, hrajícího na velkou harfu. Tato bible sepsána a obrazy opatřena byla ke konci VIII. století. Uvážíme-li, že křestianský středověk u věci této tak si počínal, že na místo věrně historických typů a tvarů kladl ve svých vyobrazeních své vlastní charakteristické tvary, obyčeje a spůsol)v života: seznáváme, jak důležitým zrcadlem a dokladem tehdejšího spůsobu života Čechů jsou pro náš účel i tato vyobrazení, zvláště přidružíme-li je lc vytknutému svědectví Kosmově, o plesajících sborech dívek a J1llOchŮ. *) Z těchto vyobrazeni již také znamenáme, že předkové naši již tehdy částečně provázeli své zpěvy, jmenovitě žalmy, hudebnými nástroji, zvláště „žaltářem”, o(lkudž i tento název. A na důkaz, že ČechovG měli již tehdáž hoj- 1) Script. rer. bohemicar. Díl I. continnator ('os. IL; s) I. c. cont. Cos. II. str. 457.; ') Cosmas I. c• ad an. 105b. str. 134. ') Ve Freherově sbírce česk. děj. str. 74. `,) 1. c. lI. ad an. 1074. str. 161. ') 1. c. str. 81. `) 1. c. str. 192. ") Viz Pal. děj. nár. česk. II. str. 402. ") J. E. Vocela „13ilderbibel Velislavs”, 23. tab. *) Laskavý čtenář srovnej k tomu vyobrazení andělů v latinském passionáht abatyše Kunhuty od roku 1312. Spatřujeme v něm na listě 17. v gotické obrubě jednoho obrazu čtyí•i anděly. Jeden hraje prsty výborně kreslenými na harfa (stč. „desietistrun” neb „slavník"); drahý na kytaru (stě, ručnice); třetí na housle (húsle) a čtvrtý na loutnu. Vyobr. kytary (citary), houslí a loutny srovnávají se s těmi, jež ve Velislavově bibli nalézáme. (Viz Dam. archeol. IV díl, str 105.) | ||||
|