|
| ||||
| ||||
|
43 ~
Host zpěvů vAbec, dokládám se svědectvím kronikáře Viucentia, pravit k r. 1158. o vojínech českých, Milán obléhajících : „In eorum cantibus et in eorum sermonibus Mediolani resonat obsessio.” ') (Dobrovský : Gesch. d. báhm. Liter. 179. str. 329.) A podnes zachovalo se nám z oné doby 18 českých písní duchovních, v rukopise c. k. veř. biblioteky pražské, 2) o nichž dokládá Jungmann 3) v „Rozboru staročeské literatury” : „Mnohé omyly a opravy dosvědčují toho, že rkp. teu ze staršího nějakého opsán aneb z jiných vice snešen jest.” Jsouc mezi nimi též : jIospodiue pomiluj ny" a svatý Václave, vévodo české země", z čehož nám souditi lze, že písně aspoň některé rukopisu starší jsou. Tento pochází ze XIV. století. c) Kdo hlavně pečoval o zpěv? — Byloť to ovšem d u c h o v e n s t y o, jež i v Cechách, jako vůbec v křesaanstvn, teh(láž o veškeré uměni a vědění, též o zpěv pečovalo. (Srovnej Palack. děj. nár. česk. V. ku. 3 čl. str. 290. vyd. II.) Nezůstala spanilý příklad zakladatele českého zpěvu, sv. Vojtěcha, bez následováni — aniž poručil nadarmo tento horlivý vlastence náš své písně a posvátné zpěvy vůbec péči a lásce metropole pražské. — Čtemet u pokračovatele Kosmy k r. 1271 :4) že tehdejší horlivý praž. d ěk an V í t opatřil vlastním nákladem vice nových zpěvních kněh k službám Božím náležejících. I dokládá : „Bylyt staré knihy již spotřebované a jednoduché. Některé byly již věkem sešlé, nepotřebné a neprospěšné, poněvadž se jimi často stávaly zmatky a chyby při službách Božích.” Tyto zmatky se však děly všude před vynálezem not mensurovaných. Proto mám za to, že sluší nám hledati původ a vznik oněh kuih před druhým tisíciletím. Snad sám sv. Vojtěch byl původcem jejich, což není zcela nedůvodné dle toho, co jsme svrchu o něm pravili. — Jmenuje pak kronikář knihy, které Vít znova pořídil. Byly to: missály, graduály, antifonáře, žaltáře, hymnáře, kollektáře, baptistéře a breviáře. K tomu všemu dokládá, že „i jiné kostely kollegiatuí a farské opsaly pro sebe tyto kniliy pražské a tak služby Boží opravily.” Poznáváme z toho všeho, že již dávno před r. 1271., v němž děkan Vít zemřel, mělnejen biskupský kostel pr4žslzj, nýbrž že měly i jiné kostely kollegiatni a farské své bohoslužebné knihy, ku zpěvu náležité, jakož i dle pravidel zřízený zpěv kostelní, a správcové těchto kostelů že pečovali o něj již od počátku církve české. Tamtéž čteme ještě, že týž děkan ,zřfdil také zvláštní pulpit na místě, kde zpívají vikáři na zelený čtvrtek : Domine miserere' (Pane smiluj se), při hodinkách na velký pátek a o svatvečeru velikonočním." Kromě toho založil mnoho jiných nadaci a podpor pro oltáře, kostely a kaple. Sem náleží také zřízení tak zvaných „b onif a n t e s” (boni infantes, t. j. hodné děti) nebo „boni pueri.” Ustanovil totiž pražský kanovník Eberhard 1. P. 1259. (podle Dobrovského : Gesch. d. b~)hm. Liter. str. 79.) při pražském kostele 12 žáků, jimž bylo za povinnost uloženo, stále přisluhovati v tom kostele při zpěvu, čteni („legenda") a při hodinkácli církevních. Na výživu jich vykázal kostelu některé důchody statku Veliká ves".5) Jak dobře bylo o tyto kostelní zpěváky po-staráno, poznati lze ze zprávy Voigtovy, 6) že dle jména i dle služby trvají při metropoli pražské podnes. (To psal. Voigt r. 1775.) Však že bohoslužebný zpěv český té doby i obecně rozšířen byl. clakazuje nám bezděky též náboženská sekta im•skáčů („flagellantes"), tehdáž i v Cechách se šířící. Právě pro tu příčinu, že lid byl zpěvu zvyklý, uznali též oni za dobré, „při svých procesních podle žáků svých zpívati,” jak se dočítáme v Pnikavově kronice české k roku 1261. Přehlédneme-li nyní a uvážíme-li úhrnem veškeru péči předků svých o posvátný zpěv, pokud nám bylo lze po pilném pátráni ji se-znati : třeba jest nám ovšem svědectví vydati té pravdě, již otcem Palackým v dějinách vyjádřené, že „Čechové XII. a XIII. století rovnali se co do vzdělanosti a nšleahtilosti ducha i nejvýtečnějšfm sousedům svém a před-cházeli mnohé jiné dobrým příkladem.” Právem líci a sonditi tak můžeme i o jejich vzdělání ve zpěvu a hudbě, ovšem dle tehdejšího spůsobu. To vysvítá s dostatek z po-(lauých svědectví, k nimž přidati lze i jiná ještě, světské hudby a zpěvu se týkající. ') Obležený Milán rozezvučil se jejich písněmi a řečmi. a) Signat. 1VII. F. 30.; 3) Str. 131. 4) 1. c. str. 411-415. 5) Cont. Cosmae 1. c. str. 415. s) Abhandlg. e. Privatges. in Biihm. str. 209. | ||||
|