|
| ||||
| ||||
|
- 45
bychom sice též secnndovL a p. poměry, avšak většina těch přívlastků „malý”, velký" atcl. by odpadla co nepotřebná; celá nauka o poměrech těchto byla by o mnoho zjeduodušena. Pomyslíme-li si pak, že v e š k e r é nauky o harmonii psány jsou soustavou enh a r m o n i c k o u, vedla by oprava nauky o melodii nutně kra všestranné opravě nauky o harmonii. Podotýkám zárovei>, že oprava tato nerušila bc nijak stávajících již skladeb, aniž by se v budoucnosti jinak snad skládalo: jen spůsol, u č e n í byl by jednodušší, porozuměni snažší a přehled rychlejší. Opakuji tedy, že rozdělení dvoučlených tvarů neraf již čistě vědecké: podvolil jsem se v tom panujícímu vkusu. Definice běžné ,jsou : I n t e r v a 11 jest dvoučlený- melodický poměr. Stupnice jest mnohočlený melodický poměr. Tn přidávám, že stupnice jest všeobecný pojem, podřaděny jsou stupnice melodická, zvučná, harmonická atd. Stupnice, jak se nyní obecně béře, jest již záliboplodný h u d e b n í tvar, odpovídající zalzonům aesthetickým, t. j. jest silný (mnohočlený), souhlasný (pře-vahou libozvučných poměrů), oživený (střídá se rušení s rozvodein), uzavřený (končí naprostj-m libozvukem) a jednotný. Vyučováni melodickým tvarům jest snad nejtěžší při výkonné hudbě ; padá sem, co mýslíme si správnou intonací. Vyučováni těm tvarům vyměřena jest na jmenovaných ústavech doba dvou roků: v druhém doceluje se diatonika v chromatiku. Nlěl bych při melodii ještě déle potrvati; snad dosti zábavný byl by rozbor stupnic rozličných, ale vzrostla by celá rozprava nad míru, a mimo to podáme v těchto listech zvláštni článek o stupnicích a jich významu. Připojuji ještě odstavec o zvučnosti: ZvnénosE (síla) stupeň tvar přízvučný zvučný přízvučný zvučný (menší oddily (jenž spojen s taktem) zvuěných) pp p I I splynulý nesplynulý mf f lf ~—~- 1 dvou-, tří-, čtyr- atd. dobým crese. decrese. sforz. prosté zesílené ( > ) ( A ) Definice výsledných výrazu lze snadno si učiniti. Zvučnost zvlášt bedlivě se cvičí; hlavně při zpěvu, kde i přízvučné stuleně a tvary přistupuji, jest nutno ty nejjemnější odstíny o sobě pojati, ve složlzy je rozděliti a zase sceliti a vhodně jich užiti. Zpěv zvučnosti obohacen rovná se zajisté květnaté louce největšího půvabu. Rozbor harmonie doufám že bude nejtěžším ; nebol; držeti se systému e n ha r m o-n i c ké li o mám za obtížné, složité a hlavně při zpěvu více méně zbytečné; zase na druhé straně dbáti mi jest stávaiících pravidel a platných dosud zásad; i nucen jsem tedyoboje spojovati; u výkonné hudbě jen akustickG chromatiky se přidržím a dodatkem euharmonicly sloh se připojí. Tut stručně podány jsou základy theoretické, jimiž se řídí veškeré vyučováni hudbě. IIlavním cílem této části jest jasné pojetí všech živlů túuových ; zkušebným ostřím jest rozbor skladby. Podávám malý příklad : Č a s o mě r n é tvary znázoríiují se přímkami, m e l o d i c k é jmény tónů, h a r m o ni c k é číslicemi, z v u č u L pak vinitou čarou. Následuje rozbor jednohlasého zpěvu: — —~ p sir f p Znázorněný takt: ! F I ! 1 -1 .—T ! i T 1 -1 „ r2/tona: ř -- —~—1 1 (výsled. čas. tvar) Znázorněná melodie: fis e d cis fis h cis a h a ff zvučnost: (síla) etap --_~ | ||||
|