|
| ||||
| ||||
|
XXXVIII. CYRILE 133
býti Umbrii jen mírný -modrý horizont mystického snęní vhodným pozadím. Zdá se to jakoby prirozeným zákonem, ze se právę tu František z Assisi narodil, kázal a umrel ; ze tu podivný svętec Jacopone da Todi zpíval svoje chvály mezi peprným zertem a bolestnou opravdovostí; ze odtud se ubírali zástupové kajícníkű, aby vedli krízovou válku proti hríchu, a ze tento kraj pomáhal zpecetiti vítęzství kríze nad pohanským Rímem legiemi mucedníkű. Vroucnost nescetných hrdinű víry a mucedníkű jakoby byla obestrela líbezný kraj ten gloriolou, jez v lesku snivę krásných západű má viditelný svűj symbol. Príroda, duše lidu a umęní pojí se tu v trojzvuk dokonalé harmonie, jenz dojímá jako mękký akkord Des-dur. Kdo ho neslyší, kdo prohlašuje Umbrii jen za krásn ý zelený, úrodný kraj, tomu chybí sluch pro tiché svrchní tóny veliké hudby všehomíra. Z té pűdy vyrostl sv. František z Assisi, z té vyšel jeho zák a reholní bratr Jacopor,e da Todi, z té vytryskl zhavý kvęt básnický »Stabat mater«. V malém męstecku umbrijském Todi nedaleko Spalatra zdobil hrobku skladatele nStabat mater« tento nápis: »Qui stultus propter Christum, nova mundum arte delusit et coelum rapuit«. »Stav se bláznem pro Krista, novým umęním svęt pobláznil a nebe urval.« Jest to prípadný epitaf pro muze, jakým byl Jacopo z vázeného rodu Todijského, « Jest to prípadný epitaf pro muze, jakým byl Jacopo z vázeného rodu Todijského, Jakuba z Benediktis. Rodina jeho dei Benedikti byla vznešená, rok jeho narození není znám, podobnę se nám nedostává zpráv o jeho dętství, leda bychom nękteré narázky v básních jeho chtęli pokládati za reminiscence z dętství. Z kusých poznámek víme, ze jinoch skvęlého nadání vęnoval ze záhy studiu obojího práva na vysokém ucení právnickém v Bologni, které tehdy bylo na vrcholu slávy a svętové povęsti, a stal se pak advokátem ve svém rodišti. Celou silou muze vęnoval se svému povolání, ale zapomínal, jak sám doznává, pro právníka na kresfana, byl milovníkem svętského lesku a prepychu, s nejvętším úsilím hledal cti a dűstojností, neštítę se pri tom ani tehdy známých podvodných praktik. Snad prehání pozdęjší kajícník, kdyz dí o sobę: »oltra modo avaro, superbe e sottoposto alle vanita e miseria del mondo«. Za manzelku vzal si dívku Todskou, vznešenou a krásnou, pri tom zenu bohabojnou, která sice na zevnęjšek podle vűle manzela rovnala se ostatním dámám, soukromę však zila po zpűsobu klášternic v tuhé kázni. Tragická smrt milované choti zpűsobila obrat v jeho zivotę. Pri národních hrách v Todi, kterých se podle vűle manzelovy s ostatními vznešenými dámami zúcastnila, srítila se tribuna s nimi a tęzce zranęnou svoji zenu vynesl zdęšený manzel za všeo- becného zmatku z trosek tribuny. Chtęje uvolniti roucho k smrti pracující choti, poznává, ze pod nádherným, zlatem, drahokamy zdobeným šatem má na tęle zínęné roucho kající. ze pod nádherným, zlatem, drahokamy zdobeným šatem má na tęle zínęné roucho kající. Toto cilicium na tęle umírající choti vrhlo neocekávanę ostré svętlo na zivot a smýšlení milované manzelky a pűsobilo jako paprsek milosti, který zpűsobil obrat v jeho nitru. Prudká jeho povaha dlouho se touto ranou potácela nad propastí šílenství. Obrácení stalo se roku 1268. Bylo to v dobę, kdy z Perugie vyšel první zástup fla- gellantű s cerveným vlajícím praporem. Jakub statek svűj rozdal a nalézal zvláštní roz- koš v tom sám sebe ponizovati. Jakési projevy divoké kajícnosti hnaly ho k cinűm, které podle názoru jeho spoluobcanű hranicily na šílenství: »Jako dríve svými právnickými vędomostmi usiloval o slávu svętskou, tak hledal ted divokými projevy svęta a sebepo- vędomostmi usiloval o slávu svętskou, tak hledal ted divokými projevy svęta a sebepo- hrdání posmęch a potupu. Nedivno, ze mládez podivného toho muze ciní tercem svých vtipű a škádlení a volá za ním: »Jacopone, Jacopone«, jakobychom rekli »Bláznivý Kuba«. A Jacopo se cítí prezdívkou touto poctęn a prijímá ji pro vzdy za svoje jméno. Deset let trval tento stav v zivotę Jacoponovę. Po desíti letech r. 1278 zaklepal konecnę na dvere minoritského kláštera, prose o prijetí. Predstavení, znajíce kousky jeho divoké a nevázané kajícnosti, rozpakovali se prijmouti za clena muze, kterého celé męsto, ba celý kraj pokládal za blázna. Ze jím není, dokázal Jacopone dvęma básnęmi, jednou v jazyce latinském, byla to krásná sekvence »Cur mundus« o marnosti svęta a druhou v jazyce vlašském, v nárecí své otciny. A básnę otvírají Jacoponovi brány klášterní a Jacopone odmęńuje rád svűj tím, ze se stavá jedním z nejvętších básníkű rádu sv. Františka. Jako chudý syn sv. Františka zanechal sice Jacopone výstredního svého zivota, avšak nepozbyl pohrdání sebe, lásky k odríkání a pokání, jímz láska jeho ke Kristu rostla v mohutný veletok, z nęhoz pak tryskaly ony písnę, jimz se obdivujeme. »A od tęch dob«, abych uzil slov zivotopisce jeho v naší literature: »— stává se jacopone jedním z nejvętších mucedníkű a pęvcű lásky. Vęru ze od casű sv. Pavla az po Jacopona nebylo slýchat takových hymnű nebeské lásky, jaké zpíval Jacopone. Cí duše | ||||
|