|
| ||||
| ||||
|
134 CVRILL XXXVIII.
chovala v sobę takovu náplń nadšení bozského, jako Jacoponova, ta musila jako vyrází strom, jehoz cévy napinęny jsou mízami, do listí, vyraziti písnęmi na venek. Gia non si pub l'abandonar Se occultare; in essa si si forma il giubilare, prorompe in canto . Ne, nelze víc tu náplń v srdci stajit; v ní musí slast v jásotu výraz najít, a trysknout písní . . . Právę pak tato jeho láska ke Kristu, k trpící matce Pánę zplodila jeho hymnus »Stabat mater«. Nebyl však konec zivota Jacoponova klidný. Jeho nezmęrná láska ke Kristu pinila bolestí srdce jeho pri pohledu na tehdejší pomęry svętové. Slabý svatý papez Coelestin nedovedl odraziti francouzskou ruku hrabivou, která se po církvi vztahovala, a kdyz Coelestin se vzdal a energický papez kardinal Gdi:lanl dostoupil stolce Petrova jako Bonifác VIII., domníval se Jacopone, nejsa blízek udá- lostem, a vęre neprátelűm jeho, ze nebyl právnę zvolen a jest pouze uchvatitelem moci, který jí proti svým protivníkűm tvrdę uzívá, — odkud se dá vysvętliti jeho prudká, ba bezohledná otevrenost, která z nękterých básní jeho i na papeze Bonifáce namírených, tryská. Jacopona stihl zalár,-"z nęhoz r. 1303 vyšel. Ale dny jeho byly secteny, odebral se do františkánského kláštera v Collazone, kde zemrel v posvátné noci vánocní r. 1306 podle podání právę v té chvíli, kdy knęz u oltáre zanoiil jásavé >Gloria«• Zivot jeho odűvodńuje zajisté náhrobní nápis, který mu v Todi, v kostele sv. Fortunáta postavil biskup. Neménę vystiznę zakoncuje zivotopis Lukáš Wadding ve svém díle »Scriptores ordinis Minorum« v Rímę 1650 vydaném: »Míra dixit, fecit et scripsit«. Podivnę mluvil, zil a psal. (Dokoncení.) ^aa K DĘJINÁM VARHAN A VARHANI`Í HRY V CECHACH, METHOD LUMÍR SVCHRA. (POxRACOVÁNí.) )ba názvy męly však i širší význam, oznacujíce mnohdy soucást varhan obycejných (prední, zadní positiv), nękdy i rejstríky varhanní (regály), jak vidęli jsme jiz u varhan svatovítských.') Tatáz slova udrzela se rak i tehdy, kdyz jiz nástroje jimi oznacované neustálým zvętšováním znacnę podobu svou zmęnily, tak ze konecnę od varhan obycejných skoro jen menšími rozmęry se rűznily. Positiv toho druhu zobrazen jest na obraze literátű prachatických.") Takovéto positivy zavádęly se asi vubec tam, kde bylo potrebí dvou i více varhan, predevším u kúrű literátských, které rozdęleny jsouce mnohdy na dva sbory, ceský a latinský, męly i dvoje kruchty a tedy i dvoje varhany. Literáti mlado- boleslavští męli na své kruchtę kromę malého posil14u patrnę ještę starého typu a vedle varhan velikých z r. 1657 ještę veliký positiv, zhotovený Ulrichem Ertlem z Prahy r. 1613 celkem za 177 kop 40 grošű míšeńských. ') Tak tato zvláštní odrűda varhan — varhany prenosné, pretvorila se casem z pűvodních miniaturních nástrojű na ruce nošených v nástroj s obycejnými varhanami jiz témęr totozný, stavši se ještę pred ukoncením této veliké promęny, jiz zacátketn XVI. století nástrojem s varhanami odedávna v kostelích uzívanými rovnocenným. 3. Varhanictví a varhanárství. Varhaníky muzeme i v tomto období rozdęlovati na 3 kategorie: varhaníky-knęze, varhaníky-ucitele a varhaníky z povolání. Pokud zprávy poprávají místa k dedukcím, obíraly se osoby duchovní varha- nictvím ve velikých chrámech a pak v kostelích klášterních, tedy jako dríve hlavnę tam, kde bylo vętší mnozství knęzí. Platí to zvláštę o chrámu sv. Víta, kde sluzbu varhanickou ') Srv. nahore s. 19, p. 5, 6. ") Nahore s. 22. 3) Tadra, Památník Hlaholu 1886, s. 50, p. 87. Bareš 1. c. 13, 15. | ||||
|