|
| ||||
| ||||
|
49 --
nul až ku pramenu a zdroji pravé církevní hudby, totiž ku sklldhám Palestrinovým. Kdo jen poněkud s veledíly tohoto velikána a ochrance ryzí posvátné, hudby seznámil se, v době brzké tak si je zamiluje, že s celou duši v hloubku jejich se ponořuje. První mše Palestrinova, literou jsme si k naštndování připravili, byla „Missa Urevis”. Mezi evičením táto mše n,tis]iytovala se nám vhodná příležitost, poslechnouti si řečenou skladbu u sboru sv.-Vojtěšského, který ji toho času právě nacvičil. Castým polonchánínr dobře přednešenýcli skladeb tříbí se vkus, a pozorný posluchač přiučuje se, jalo by při studováni takových skladeb sobě počivati měl. Byvše takto dostatečně připraveni, pustili jsme se i my s pomocí Loží do studování nadřečené skladby, kterou jsme také až na některá menší poklesky provedli. Nyní dalo se předpokládati, že máme vyhráno. Již jsme se kojili hlaliou nadějí že budeme pro-vozovati většinou staré skladby. Ale běda! najednou se sbor zase rozešel a kojená naděje ku vzácným požitkům v niveč se rozplynula. Aby se podobné katastrofě v čas předešlo, jest ustavičná cvičení nových pěveckých sil a stálá doplňování shora nutnou potřebou. Kdo nemáš vůle tuto práci podnikati, kdo neohmýšlíš s chutí neunavnou pěvce a pěvkyně nová ustavičně cvičiti a jimi sbor pro-měnlivý včas dopliiovati, na to pole se ani neodvažuj. Zůstali, libo-li, při jednoduchých, lehkých skladbách, které lze přednášetiisjedním zpěvákem u každého hlasu. Od té doby, co vycházejí n lIikeláše a Knappa v Kailíně Skuherského Motteta (Gradualia a Offertoria) pro všecky neděle a svátky, nemusíme dloulio hledati přimčřeué vložky; nalézáme v nich důkladná, a přec ku zdárnému provedeni ne příliš těžké skla(11)3'. Každý pokročilý ředitel kůra měl by hleděti, aby co nejrlřfve ]cůr jimi obohatil a maje je nacvičeny, nebude nikdy na rozpacích o důstojná a přiměřen6 vložky. Zaváděni a zvelebování kostelní hudby ve srtlěru v „Cecilii” bájeném a jedině pravém má jedinou toliko obtíž, že jest ustavičného cvičeni nových sil potřebí ; sotva se jedni trochu vyevičili, po krátké době zase zmizí a musí býti jinými nahrazováni. Bez práce však a vytrvalosti není vůbec zdarn v žádném oboru, nejméně ovšem v oboru hudby posvátu6. Díla uměleckého nelze vykonati bez potu a práce. Rozumným cvičením i slabé hlad se sesilejf, nerovné se vyrovnávají. Do sboru možno vřaditi nacvičen6 žáky a žákyně v době po-měrně dosti krátké. Kdyby teprv ředitel kůru mél čekati, až se jeho žákům hlasy koncertně vytříbí, kamby přišel? Zatím by žáci odrostli, a nemohl by jich potom ani použiti; ,lelio' práce by byla marná. Ilouorovaných zpěváků použiti možno jen tam, lcde jest dostatečný fond. Proto také mnozí ředitelové kůru (a to na mnoze bývalí kapelníci) o nynější reformě ani slyšeti nechtí, proto že honorované sbory stojí mnoho peněz, ochotnické pak sbory mnoho a namáhavé práce. Proč by tedy raději nezůstali při starám šlendriánu? S málo Pěvci, za to ale s třeskotem trub a bubnů možno prováděti pekelný lomoz. Pokud na chorregentská místa ustanovováni budou kapelnici vojenští, nebude možno úpinou reformu v život uvésti, nebo kapelníkům stala se instrumentální hudba druhou přírozenosti; *) o chorále ničeho nevědí, haní jej, proto že se ve starých toniuáclr neznají. — Jest jim nutnosti o vellcé mši svatá hlučnou hudbu prováděti, o jiné církevní, neméně důležitá funkce se nestarají, zanedbávajíce jich z neroznme a nevědomosti, výkony při nich některému zpěváku pozůstavujíce. Při těchto funkcích se užívá ne1více chorálu, ten má býti pro tyto funkce dost dobrý. A pro jiná ne ? Chrám Páně má býti vždy stánkem pravé hudby a přísného slohu; zde se nemá bráti ohled na obecenstvo, vůbec na žádného člověka, líbí-li se mu hudba, či-li uie. V kostele se má pěstovati hudba, která se Pánu Bohu líbí. Poněvadž chrámová hudba není žádným zbožím, s kterým se obchod vede (,jako za nynějšího čase divadla, kde pro samé Offenbachiá(ly nebude možno lepších oper provozovati), nemá býti pouhým vnadidlem, kterým lid do kostela se láká a vábí. Účel její jest mnohem vznešenější. Jest čá tkou služeb Božích a pomůckou ku vzbuzování pobožnosti. Nejp atrněji to vídáme na přfklad při Mozartov č reiluiem. Dává-li se, jest kostel piný, nik oli však nábožnými křesfany, nýbrž houfem lidí. 0 posvátné obřady u oltáře se nikdo nestará. Obět mše sv. jest věci vedlejší. Instrumentální ruše nejsou ostatně ani církevním obřadům přispůsobeny. Všíměme si na př. jediného při Sanctus. Kněz bývá již s modlitbami hotov, ministrant dává znamení, že nastává proměňováni, nejdůležitější a nejsvětější okamžik mše svatá. Všecko má umlknouti a pokleknouti. Na kůru však bývá právě největší lomoz, rachot lesnic a vířeni bubnů, fuga na Osanna se musí dokončiti stůj *) Všeobecně nelze tak tvrditi. Máme velmi čestné výjimky. Od počátku v prvních řadách s námi bojuji stateční ředitelové kůrů, jimž hudba vojenská nepokazila vkus a lásku ku pravé hudbě kostelní. Est modus in rebus. Přirozená ušlechtilost srdce tak snadno se nezvrátí. V. T, | ||||
|