|
| ||||
| ||||
|
4- 55 --
slovec do duše vsaje, takovým béře se obyčejně celým, dlouhým životem kněz i v šedinách. Proto tak rád obcuji s mladými horlivci, v jicbž srdci suaduo zapaluje se jiskra lásky, která znenáhla v oheň vyrůstá. A ten oheá hřeje pak a svítí po celý život. Kde jednou do opravdy Církev si zamiloval, ne-přestane jí již milovati. Ba naopak, S při-bývajícím věkem přibývá lásky a člověk s nedočkavou toužebnosti kráčí v ústrety Církvi oslavené. S oratoria šlo se přímo do kathedrálky. Bohoslovci zasedli v presbyteriu clo lavic před lavicemi kanovnickými. Na kůru provozovala se figurální mše téhož ducha a tý inž provedením, jako dne minulého a utvrclila ve mně domněnku, že kathedrálul kůr za nedlouho bude předním kůrem reformované hudby posvátné. Chorálu jsem ovšem nerad pohřešoval. Žádná - ,missa cantata" nemá lio postrádati. Alespoň Introitns a Commnnio dlužno zpívati chorálně. Veškeré ostatuí skladby mešní přicházejí tím clo pěknébo rámce. Chorálním Introitem se krásně počíná, a chorální Communio jest vážným zakončením. Jsou-li bohoslovci přítomni, ty dva články —počátek a konec — nejpěkněji by jim slušely. Nastala by tírn také vzájemnost užší oltáře s kurem. „Missa eautata” bez zpívaného Introitu a Communio není colá. Také re s p c n s o r i a mešní měla by od nich zpívána býti chorálně, jak je missál pře.ipísnje. Jsou již beztolio všudy zavedena. I osponsoria, jaká s kůru se ozývala, jsoujiž dávno odsouzena. Viz Cecilie" roč. I. str. 11.) Chce-li kůr správná responsoria zpívati čtverlrlasně, budiž užito správné barmonisace, jako vydal J. Fiirster. (Prúvod varhan obsažen je.t v hudebních přílohách „Cecilie” roč. L) Kde však n oltáře jest dá-statek kleriků, jako bývá vůbec v biskupských chrámech, nejpřiměřeněji respondují klerikové u oltáře, jimž sluší odpovídati celebrantovi. Presbyterium má býti pak ovšem odděleno od lodi, v niž věřící se nacházejí. Sem k oltáři lid přístupu nemá. Zde jest svatyně mřížkou oddělená. Děvčata, ženské a věřící lid v$bee do presbyteria nepatří. Dole v lodi zbývá místa dosti. Kostely piné jsou známkou pobožnosti, má však klerus zde místo zvláštní od lidu oddělené. V Církvi ve všem panuje podivuhodný řád a důmyslný organismus. V ní každý má místa, vykázaného však, nikolivěk libovolného. Katolík obdivuje se tomu důmyslu jak v uměni církevním, tak v liturgii a pilně šetři předpísů a pokyiitití církevních do poslední důslednosti. A v Církvi jest důslednost zázračná; řetěz, kde článek s článkempevně souvisf. Tou důslednosti vítězíme. 7elezná důslednost ve všelikých oborech života a umění církevního jest plamenným mečem, kterým porážíme četné šiky zui-ivých nepřátel. Bylo po velké mši svaté. Ve společnosti roztomilého vdp. prof. doktora Lenze míjely hodiny mile, zábavně i užitečně. U ostatního pak duchovenstva, s nimiž bylo mi obcovati, s radosti seznal jsem srdečnost združenou s horlivostí. Pod večer svolal vdp. rektor ,ještě jednou bohoslovce, jimž s vřelostí kladl na srdce pěstováuí zpěvu církevního, načež jsem k nim mluvil až do večerní modlitby více v příkladecli, nežli v theorii, vedle zásady: Esempla trabuut." Příklad vábí, pouhá litera usmrcuje. Milý pobyt v budějovickém semináři byl mi svátkem a odpočinkem zároveň. První dnové ve vlasti věštili štěstí. Stane-li se v semináři skutkem, oč přátelé posvátného zpěvu všudy se zasazují, v chrámech tliecése za krátko rozléhati se bude „musica sacra”. Spokojen vracel jsem se ku Praze. Jen toho jsem litoval, že jsem nemohl pozdraviti a o požehnání žádati biskupa-otce, jenž nám mladším vrstevnfktim jest příkladem a vůdcem zároveň. Byl na visitaci, mně pak dnem následujícím bylo opětně nastoupiti veškeré po-vinnosti milé duchovní správy karlínské. Když vlak v sobotu podvečer clo Karlína dorazil, konal právě sbor můj pravidelnou zkoušku, v nichž ani za nepřítomnosti mé neustávalo se. Zajel jsem si tudy nejprve k milé baudičce a pak teprv do svého obydlí. Uvítání bylo srdečné. Lpčv ovšem toho večera ustoupiti musil vzájemnému povídáni. A látky za 10 neděl bylo tolik nahromaděno ! V Praze pak očekávala rnne celá sekce umělecké Akademie křestanské. Srostli jsme totiž a jsme nerozdílnou rodinou. Jsou to vesměs IŽímané, kteří v Italii studovali 6, 7 až i 10 let. Byl jsem okamžitě podroben piísné zkoušce. Jak o bouřce blesky, tak křižovaly se otázky. Nezakoktal jsem se. Itigorosnm jest odbyto. Ilned pak z rána druhého dne donesl mi listonoš psaní od Pavla Křížkovského, v němž milý přítel oznamuje rarioatnon zprávu: „Zítra zavítám k Vám. Mám mnoha na srdci.” Kdykoli spolu býváme, ani na okamžik se neopouštíváme; a na srdci i na rtech míváme výhradně — hudbu posvátnou. A tak i po návratu do. Karlina měl jsem štěstí. Mnoho jsme si pověděli. Jediným předmětem hovoru byla — Musica sacra. Milá to návštěva hned po pouti římské. Lehner. | ||||
|