|
| ||||
| ||||
|
XXXIX. CYRILL 23
ji privedl k znacnému rozkvętu. V témz roce ztratil Tinel svoji matku, avšak druhou matkou stala se mu starická dobroditelka sl. Konstancie Teichmannová, kterou jmenovali všeobecnę »Antwerpským andęlem«, vydrzovalaf v Antwerpách svým nákladem dętskou nemocnici, jiz sama byla zalozila. Té vęnoval Tinel své nejslavnęjší dílo »Sv. František«, a kdyz nenašel Tinel nakladatele, vydala ho dobroditelka jeho svým nákladem. Ovšem ze nebyl zivot Tinelűv, který se svým jmenováním dodęlal jistého postavení, bez mnohých svízelű a zkoušek. Tinel pracoval pilnę, nejen jako predstavený školy v jeho vedení svęrené a jako skladatel, ale sám se pilnę ještę vzdęlával a dojízdęl do Bruselu, aby tam v kostele karmelitském ucil se od slavného mistra na varhany Alfonse Mailly, jehoz umęní sám H. Berlioz v Journal de Débats nadšenými slovy uznával. R. 1883 onemocnęl Tinel na podzim tak nebezpecnę, ze musil se podrobiti tęzké operaci. Mistr prijal svaté svátosti, podrobil se operaci a kdyz se uzdravil, slozil velikolepé své Te Deum, jako dík Bohu pro devícto mortis a culeo — za to, ze premohl osten smrti. Roku príštího musil se Tinel podrobiti nové operaci a r. 1886 se znova nemoc vrátila. Tehdy chtęl však Tinel, prve nez se nové operaci podrobí, dokonciti svého Františka, protoze slíbil Pánu Bohu, kdyz zűstane na zivu, ze slozí veliké dílo hudební. Nejprv však vykonal pout do_Lourdes r. 1885. Tam také nadšen povznášejícím doj- mem toho svatého místa slozil »Sest písní mariánských« pro smíšený sbor op. 34. Po návratu zacala se choroba jeho !epšiti a kdyz dokoncil Tinel svého Františka, byl bez ope- race zdráv a silen. Kdyz obdrzel libretto k »Sv. Františku« od Ludvíka De Korincka, psal Tinel: »Své oratorium jsem pocal. Kéz prispęje moje práce nęcím k oslavę Bozí! Tof jediné, po cem touzím -- zdraví mé celkem uchází ; nejspíš od té doby, co se veliký pocet synű sv. Fran- tiška, jimz básník svoje dílo predcítal, dennę za mne modlí. Musí to býti nejkrásnęjší mé dílo«. A stalo se tak. Jest pracováno s láskou. Tinel sám píše: »Kdyz svého milého, dobrého a velikého svętce Františka nechám umírati, tu mne preműze veliké vzrušení. Na tomto místę partitury jsou slzy, a to tolik, kolik jich bylo v nitru mém, kdyz jsem psal smrtelný zápas a smrt mého svętce.« Kdyz pak r. 1888 po prvé provedeno bylo v Mechelnu, ukázalo se, ze to dílo nadšení, dílo, které zaneslo jméno Tinelovo daleko za hranice jeho vlasti. O díle tom napsal H. Kretschmar: »Úspęch dękuje oratorium Tinelovo výhradnę hudbę své. Je to triumf melo- dické síly, která se po všecky casy a pres docasné smęry vzdy opęt osvędcuje jako hlavní pramen hudebních úcinkű ... Plný proud zpęvný, který jím se rine, rozhodl osud »Sv. Františka«, Kdyz s úpiným ovládáním technických prostredkű spojena jest taková tvűrcí síla a kdyz tryská dílo z vnitrního presvędcení a zaníceni, není divu, ze to dílo, které si dobývá svęta. Je divu, ze ti nás, kde se prec dęl oratorních provádí znacný pocet, zűstává sv. František Tinelúv skorem bez povšimnutí az na nepatrné výjimky. Nelze nám ovšem dílem tím zabývati se podrobnę a ukázati na všecky jeho krásy. Zatím pracoval Tinel pilnę dále. Vyšly z jeho péra cetné práce hudby církevní i svętské. Z onęch treba jmenovati zvláštę tak zvanou Lourdskou mši r. 1892 pro chór dómu v Tournai komponovanou, potom nové Te Deum pro šestihlasý smíš. sbor a orchestr, jez nese vęnování >Omnium bonorum largitori Deo« op. 46. Vedle toho jsou to cetná motetta pro smíšené i muzské hlasy. Bude dobre sestaviti presný seznam církevních skladeb Tine- lových a uverejniti je, aby také u nás vešly ve všeobecnou známost. Církevní skladby Tinelovy pri vší své modernosti v tom smyslu, ze tęzí z vymozeností moderní harmonie, jsou provanuty v pravdę duchem Palestrinovským. Jest jich vzdálen všechen onen moderní subjektivismus, který zvláštę dílu církevnímu, které má slouziti pri liturgii, naprosto nesvędcí. Podobnę jako Palestrina vystihuje ve svých dílech ne svou vlastní subjektivní náladu, nýbrz náladu oné doby roku církevního a textu liturgického, k níz skladba jest urcena, tak tomu jest i u Tinela a to jeho skladbám právę dodává oné vysoké ceny nejen umęlecké, ale právę ceny jako skladeb církevních. Vyjádril to sám mistr v otevreném listę svém, který uverejnil v casopise »Musik«, kdyz jej redakce zádala o autobiografii. Píše tam: »Nesnazím se nikterak zalíbiti se mnohohlavé hydre; protoze nemám smyslu pro tak zvanou filosofickou hudbu a mojím vyznáním víry tím ménę jest právę dnešního dne takorka samospasitelná neurasthenicko-erotická hudba ; protoze jest műj umęlecký ideál vyjádren hudbou kresfansko- apologetickou, která podle mého názoru nejen vyšším cílűm slouzí, nýbrz také neskoncené široké pole cistę lidských citű v sobę zavírá ; protoze ve volbę poetických svých námętű jsem zaprisáhlým neprítelem merkantilních snah a industrielních záludných úmyslű.« | ||||
|