|
| ||||
| ||||
|
— 58 --~_
sv. kt e li o ř, jaké to souhvězdí na obloze svatosti ! — Kdy 2 ze semínka hořčičného vyrostl strom mohutný, rozkládající ratolesti do veškerých úlilů světa ; když potupný kříž jedním koncem do země zasazený, druhým koncem nebe se dotýkal a příční rámě jeho dva díly světa spojovalo ; když velikost a vznešenost Církve je-viti se počala vznešenými a obrovskými chrámy s veškerým bohatstvím a nádherou uměni ls•estanského v arcbitektuře, malbě i plastice : ani „musica sacra”, bezprostřední průvocllyně liturgie nádherně zvelebené, nedala se zahanbiti od ostatních sester, závodíc s nimi co do krásy a ušlechtilosti, co do důmyslu a zbožnosti, i zbudovala z touů celé velechrámy tak umělé a přece průzračné, tak složité a přece jednoduché, že umělečtí, při tom však hluboce zbožní stavitelé skladeb až dosud od nikoho nebyli dostiženi, tím méně ovšem předstiženi. A jako pěstitelé chorálu byli svétci, kníže polyfonie — Pierluigi cla Palestrina — ač nikoli za svatého prohlášený, byl přece přítelem světcův a svatý život vecll. Tónové chrámy stavěl na půdě chorálu, tak že umělé skladby jeho vlastně jsou chorálem nebesky proměněným a ozářeným. Materiálem byl pouze lidský hlas — prostředník svatélio slova — bez všelikého průvodu, jakožto látka nejduševnější a tajemné bohoslužbě k'~estanské nejpřiměřenější. Zbožný Palestrina, důvěrný přítel svého svatélio zpovědníka Filipa Nerejského, hluboce zasvěcený v ducha a podstatu křesfanskG bolioslužby, věděl a znal a dovedl utvořiti, čeho vznešená liturgie k oslavě vyžadovala. A dostalo se mu za to uznáni. Sloh jeho „e capella” zvaný uznán jest od Církve samá vzorem umělého, vícehlasého zpěvu. A je-li chorál „z p ě v e m Církve”, jest sloh Palestrinův „z p ě v e m v Církvi”. Věky přešly. Poměly se žměnily. Nastal odboj proti Církvi. Revolucí povstala reformace (lueus a non lucendo). Dvě Gracie při-braly třetí k sobě — lžiosvětu, která dovedla osvěcovati také zomč, které až dosud neopustily lůna Církve katolické. Zbožnost středověká ustupovala lesklé povrchnosti. Uměni klesalo, kleslé zesvětačilo. Indiferentism náboženský miuulébo století přenesl se znenáhla také na umčlectví. Ušlechtile renaissauce zvrhla se v tak zvaný sloh barokní. Křiž půdorysu kostela proměněn v basu. Čeho se nedostávalo na myslenkách, dosazováno ozdobami hromadně a náhodně nakupenými. V básnictví bezvýznamná nabubřenost. V sochařství postavy piny affektace se skroucenými údy a draperií divolzon, větrem unášenou. V malbě náruživost g pi•ehnano4. Krásné tvary aa•chitektonieké,svěžím duchem náboženským provanuté ustupovaly nesmyslným zátočkáiii a přehnaným křivkám. Nesmyslnost prováděna často báječnou technikou. Namr_oze vymizelo i pouhé včdomí zákonův uměleckýcb. Překrásná gotická věž pokryta cibulovitou čepicí. Ký div! že také hudba světáctví a baroku propadla. Zpěvohra s celým aparátem hudebním přenesena na kury katolických chrámů Orchestr instrumentální dobýval si stále větší samostatnosti a volnosti, čímž vnucovala se smyslná ozdoba na vyjádřovánf náboženských pojmů. Vznešená duševnost smyslnou ozdobou patin é škody tr pěla. Lidský lilas bud udušoval se spoustou nástrojů, aneb virtuosita instrumentalistů vy-bízela zpěváka ku podobné virtuositě. Netrvalo dlouho a vkus divadelní slavil všeobecné vítězství. Kůr stal se operou. Zpěvák operní arie prozpěvující zavodil s instrumentalistou jej doprovázejícím. Prázdnota a světáctví myšlének nahrazována virtuositon provedení. Změnčnými poměry sociálními, náboženskými a hudabuími znůzela však znenáhla vírtuosita, k pultům postavili se z nedostatku hudebníků šumaři bez zpěváků, a z celé bývalé slávy zbyla na kůru posléze jen — ostuda. Nepřeháním. Co vlastníma ušima jsem slyšel na rozličuýcb místech provozovati — o slavnostech, jest lirozné. Následlzy jsou smutné. Vymízel cit vzájemnosti kůru s oltářem; dlouhým šumařením vkus jest úpině pokažen, a to nikoli pouze u třídy nevzclělanó, nýbrž také u lidi vzdělaných. Dědictví sv. Ambrože, sv. Pehoře a velkého Palestri'ny s celou jeho školou přišlo v úpiné zapomenutí. Trojice světců a velikáni nahrazeni trojlístkem hamburských musikantů s celou družinou. Kaiser, Telemann a Mattheson zplodili šířením svých zásad nákazo budby chrámové, proti které současný sloh barokní ve stavitelství jest pravým ideálem. „Musica sacra”, stará služebníce, zbožná a pokoruá, která po 1.7 věků Církvi věrně sloužila, s pláčem opustila kůry kostelní. A na na její místo usadíla se tam ;,musica profana", divadelní herečka, světským nemravem a divadelním pozlátkem ověšená, a odehrává zde s veškerou přemrštěnou affektací naučenou úlohu. ,Musiea sacra" sloužila liturgii ráda a oddaně ; „musica profana” poroučí, aby jí od liturgie slouženo bylo. Nechce býti pokornou služebnicí, nýbrž svárlivou paní. Vzájemuost kůru a oltáře zmizela. Od oltáře zní zpěv gregoriánský. S kůru na to odpovídá se triviálně a světsky. Kněz suažf se věřfcí k oltáři obraceti, kůr snaží se křes>;any od oltáře odvraceti. Co učiníme ? „Musica profaua” ne(lá se napraviti. Světlo a tma se vy-lučují. Nikoli pouhým zevnějškem, nýbrž d ti- | ||||
|