|
| ||||
| ||||
|
c h em celým a směrem svým uilporuje zásadám a duhu lftrrgie. Co zbývá? Nokajicnou horečku vyhnati, aby na očištěný kůr poznovu uvésti a tam nsfdliti se mohla zbožná a pokorná služebnico litugie -- ,Musica sacra."
Žádá-li tedy „Cecilie”, aby na kůrech katolických chrámů střídal se chorál sv. Řehoře s vicehlasými slcladbami, jejichž nejdokonalejším vzorem jsou sklaitby Palestrinovy, jest řečený požadavcli ze stanoviska laistorickolitiirgirk('ho jedině oprávněným. Chorál s polyfonií jsou v právu. Opírají se o historické právo 17 věků v posloupnosti nepřetržité. Úvahou historicko-liturgickou přichází se sa modčlc na otázku u m ě l e c k O- C i r k e v n í. Kdo nechce rozuměti souvislosti prvnější, bude důsledně upírati také oprávněnost v druhé řadě uvedenou. Stává se totiž hudebníkům i vysoce vzdělaným nehoda, že posuzujíce skladby kosteluí ze stanoviska p o u z e uměleckého co hudebnici, zapomínají, že skladba pro kostel neb bohoslužbu určená musí býti rázu c f r ke v n ě-n m ě 1 e e k G h o. Osudná nehoda může se při-hoditi pouze theoretikovi, který jen píše neb skládá. Kdo však kromě theorie s rovnou láskou, stejuon pečlivostí a pietou snažf se provozovati, co duchem liturgie se vyžaduje, v brzku ani v myšlénkácli nedovede pit posuzování skladeb kostelních děliti stránku uměleckou od strany církevní. Praví-li kdo: ,Po-suzuji s]zladbu co pouhý hudebník!" jest soud jeho jednostranný a nedostatečný. Všeliká jednotrannost trpce se msti. Um ě n í církevnz má své zvláštní zákony, poněvadž jest církevnfm uměním. 7. úvahy dříve uvedené následuje, že žádáme, aby byl pěstován : í. chorál gregoriánský. Liturgický kodex zpěvný jest písmem svatým hudby posvátné. 7 něho dlužno bráti perikopy pro pravý sloh liostelnf ; motivy z vlastni obrazotvornosti čerpané bývají nezřídka na újmu církevnosti posvátného uměni, které jimi velmi snadno znesvěcováno bývá. Bez důstojné znalosti chorálu gregoriánského nelze ani náležitě pochopiti, ani patřičně přednášeti kontrapunktická díla- starých skladatelů kostelních. Jediným základem, na kterém založeny jsou zejmena co do melodiky a rhytmiky, jest chorál. — A proto druhým krokem u toho, kdo zvelebiti chce zpěv posvátný, jest studium 2. kontrapunktických skladeb s t a r ý c h m i s t r ů, a to nikolivěk pouze theoreticky a historieliy, nýbrž p r a k t, i c k y. Nejde zde ani o nlrojení osobní jakés libůstky, která čtověka vábí ku přísnému směru; anio jakous hračku starožitnickou, nýbrž o skutečné po mání a učeni ducha skladeb, v nichž ^ntělectví združeiio jest s liturgiokou neiilzonhostí a přiměřenosti. A proto dlužno mrtvé iídy oživiti a nově oživenčm zjednati uznání a vážnost, láslnt u pokolení n y n í ž i j f c f h o. Poukazováním na cenu theoretickou staré hudby kostehií nikomu není pomoženo. Sluší ji po-znovu vítězně dovésti k oltář i, odkud tak dlouho vytlačena a vyvržeua byla. Živým spojením té hudby s liturgii objeví se teprve krása její, jakož i vliv znovuzroznjící na nynějšf hudbu chrámovou. Umělec hudební, který nyní pro kostel skladati chce, nevynalezne pravý směr dříve, dokud sám nebude často přcdnášeti při službách Božích a to vzorně kontrapunktická díla starých mistrů, k čemu ovšem luomě jiných vzácných vlastnosti potřebí jest především vytrvalosti, obětavosti, lásky, práce a klidu. Na těch vzorech musí se učiti hudební objektivnosti, které na moderní hudbě kostelní postrádáme. Proto žádáme přesné a vzorné provozováni staré hudby kostelui, k t e r á se stane školou nových komposic na poli liturgické hudby. Myšlénka ta vede nás k dalším důslednostem. Umění hudební od Palestriny až do dnů přítomných nesmírně pol~ročilo a nikolio ne-napadá, zastávati se jen starší hudby kostelui. Církev ve shzžby své připouští i nejpokročilejšf umění. A jako sama matkou a pěstitelkou uměni se stala, nevylučuje ani tak snadno jakékolivěk pokroky v oboru uměleckém, pokud se nepřfčf duchu jejímu. Žádá pouze, aby uměni — pokud Církvi slouží — shodovalo se s duchem jejím, t. j. aby bylo c f rk e v n í m. Umělci, který Církvi služby své nabízí, dlužno tudy umění duchu Církve přispůsobovati či-li s tyli s o v a ti, t. j. motivy krásy přirozené povznášeti ku krásnu nadpřirozenému, -- vlastně ploditi ideály nepřipomínající ani na krásu přirozenou. Uměni církevní ve veškerých oborech svých má vynikati a vy-značovati se vznešenou objektivností. Církev má svůj vlastní styl. Poděkovali bychom se malíři neb sochaři, který by nám na oltář neposkvrněné Rodičky Božf namaloval aneb vytesal postavu pannenky, bud' ze salónu, nebo z kuchyně, která jemu byla modelem při studování neb provádění. Rubens namaloval na hlavním oltáři kathedrály v Anverpách na místo Panny Marie vlastní, tlustou manželku svou, pod kterou se boří ta oblaka, na nichž sedí. Tlustá paní Rubensová na oblacích sedící pronásledovala pak vypravovatele po kostelích a obrazárnách holandskýcb, belgických, německých, vůbec všudy, kole větši sbírky Rnbensových obrazů se vyskytovaly. Jistý zase malíř pražský, jemuž | ||||
|