|
| ||||
| ||||
|
XXXIX. CYRILL 63
a) po stránce s 1 o v n é. K tomu úcelu dá ucitel císti text, který se má zpívati, a pecuje o to, by zák dbal «) správné výslovnosti jednotlivých slov o sobę, zvláštę co do prízvuku a délky slabik. Mám za to, ze kdyby se ještę rozdęlovaly odmęny, jako kdysi na konci školního roku na gymnasiích bývávalo, ze by vedle Madarú, kterí by dostali první cenu za hanobení latiny po stránce prízvucné, o nás Ceších platilo: »t-Iis proxime accesserunt ...« ; nebof i naši synové Mus kladou obycejnę prízvuk na první slabiku latinského slova. Znalým latiny ne- treba vykládati, na které slabice jest v latinę prízvuk, a neznalým postací, reknu-li, ze v litur- gických knihách jest pri slovech více nez dvouslabicných prízvuk oznacen cárkou, kterou v ceštinę naznacujeme délku slabiky, a ze tedy treba jen trochu pozoru, by se slovo la- tinské prízvucnę správnę vyslovilo. Pri tom ovšem nesmíme zapomenouti, ze prízvuk, t. j. sil- nęjší, dúraznęjší pronesení jedné ze slabik slova neprodluzuje samohlásky slabiky prízvucné. Neciní tedy z Dóminus — Dominus, ze sápere — sapere, z véniet — veniet atd. Vedle hlavního prízvuku jest dbáti téz prízvuku vedlejšího. Na pr. ve slovę »benedícimus« jest vedlejší, slabší prízvuk na slabice be; ve slovę »adorámus« na a, v »deprecatiónem« na de a ca, v »consubstantiális« na con a stan atd. Prízvuk slovný jest v latinę veliké dúlezitosti. Nebof on to jest, který slovo ozivuje, který mrtvým o sobę slabikám vdechuje zivot a vtiskuje význam. Prízvuk to jest, který vnáší do slova hudbu, melodii. Vyslovím-li na pr. slovo: »oblivisceris«, nemohu nepozorovati, ze všecky slabiky, které hlavní prízvuk predcházejí a za ním následují, jsou nizší, nez slabika prízvucná vi, jez stojí melodicky nejvýše. Prízvuk to je, jenz vnáší do slova dyna- mii. Prízvucná slabika tvorí totiz dynamický vrchol slova; vše co jí predchází, jest její crescendo, vše co následuje C~ slova rhytmus. Vše co prízvuk predchází, totiz : melodický a dynamický vzestup, tvorí arsis cili zdvih slova ; vše, co následuje, t. j. melodický a dynamický sestup, tvorí thesis cili klad slova. Prízvuk slovný to jest, jenz jako magnet ostatní slabiky slova k sobę pritahuje, slovo pohromadę drzí a jednotlivým slabikám bud v arsi anebo v thesi místo urcuje. Na pr.: Ob-li-vi-sce-ris. To jsou mrtvé slabiky; není v nich zivota, není melodie, není dynamie,po- nęvadz neznají svého vzájemného vztahu, nevędí, jak k sobę patrí. Schází jim centrum, kolem nęhoz by se seskupily, schází jim magnet, jenz by je pritáhl, schází jim duše, jez by je ozivila, schází jim hlava — a tou jest prízvuk. A dle toho, kam se tato hlava po- staví, męní se melodie a dynamie celku, ustavuje se vzájemný vztah slabik. Mohuf ríci ob ivl iscęris, ale také: oblivišceris. Jak veliký to rozdíl v kazdém ohledu! Z toho vyplývá nade vši pochybnost dúlezitost prízvuku slova latinského. Vedle prízvuku slovného = tónického jest dbáti pri `etbę textu, jenz se má zpívati. také prízvuku logického cili vętného. Jako totiz slabika neexistuje k vúli sobę samé, pro sebe, nýbrz pro slovo: tak také slovo existuje jen pro vętu, která mu dává význam, melodii, rhytmus, zivot. Cím je tedy slabika ve slovę, tím jest slovo ve vętę; a cím jest prízvuk slovný pro slovo, tím jest prízvuk vętný pro vętu. Mám za to, ze obdobnę dle dúlezitosti prízvukti tónického ve slovę, není treba dále dokazovati, jak dú1e2ito jest, aby ucitel záka pri ctení textu upozornil, které slovo ve vętę —jako nejpodstatnęjší — dostane prízvuk logický a bude tvoriti dynamický, melodický a rhytmický vrchol vęty, a dle toho aby i zák vętu precetl. Pri této cetbę jest uciteli dále o to pecovati, aby zák dbal ,%) správné výslovnosti slov v jejich vztahu k slovúm sousedním, t. j. aby nestahoval v jedno dvę stejné samohlásky, jíz jedno slovo koncí a druhé zacíná, na pr. aby místo : Kyrie eleison, nevyslovoval: Kyrieleison. Dále aby souhlásku, jíz jedno slovo koncí, nepretahoval k slovu následujícímu, jez pocíná samohláskou; aby tedy na pr. místo: Et ne nos inducas in tentationem, necetl a nezpíval: Et ne no sinduca sintentationem; anebo místo: gratias agimus, nezpíval: gratia sagimus Tibi. Ze musí ucitel zákúm casto pripomínati, by otevírajíce správnę ústa souhlásky, zvláštę skupiny souhláskové, krátce, ostreji vyslovovali, není treba pripomínati. Text jest studovati b) po stránce obsahové. Nerozumí-li zpęvák tomu, co zpívá, jest zpęv jeho bez- výrazný, bezbarvý. Proto jest treba vyloziti obsah toho, co se má zpívati, ve smyslu vlastním i preneseném, jest treba vyloziti vztah precteného k liturgii a zvláštę k dobę | ||||
|