|
| ||||
| ||||
|
_ 131 -
1. odkliditi ostudu z míst pasvátnvch ; po vyklizení pak nešvarů, vznašenon bohoslužbu katolickou hyzdících, 2. pěstovati liudbu ehrántu Páně a bohoslužby důstojnou, jakou duch Církve před-pisuje. Takový program obratem ruky vykonati nelze. Ku provedeni potřebí jest času i opatrnosti. Práce dloulié a namáhavé nesmí se děsiti, kola hudbu chrámovou zvelebiti chce. Proti duchu moderních skladeb instrumentálníclt bojujeme. Nástrojové jsou neviuni, úkol však, jakého jim novověká hudba kostehtf udílí, jest bohaprázdný. Co oby-čejnč orchestrální hudbou kostelní se uazývá, je hrozným šumařením. Velká většina skladeb s nepatrný mi výjimkami liodí se duchem, p ojmutfm a provedením bud' clo divadla neb do hospody. Proti duchu válčfine. Teuto druh hudby instrumentální zrodil se v době lhostejnosti, lehkovážnosti a frivolity, a cloba uestastná pečetí svou zuatnenala neštastuou hudbu. Jako v a,reliitektuře tak v hudbě spatřuje se nepřirozené nalculwiií a liroutadné ozdobováuí na zakrytí vnitřní prázdnoty- lilulršíc.lt myšlenek. Jako v arcbitektuře tak v hudbě barokové hlavní a podstatué ustupuje vedlejšítuu a nepodstatnému. Zpěv lidský udušuje se lomozem celé legie nástrojů orchestráhtích. Inejdokonalejší techuikou a báječnou bravurou nezakryje se sprostota. Pro úsudek takový nás z j e d u o s t r a ranosti a předpojatosti viniti nelze. Není nám neznámo, že od oné doby, co za-vedením nástrojů orchestrálních hudba kostelní vůbec utrpěla na své čistotě, nevinnosti a svatosti, také největší skladatelé a hudební velikáni jali se skládati díla kostelní. Mistrovská díla tato jsou ueoby-k'ejné ceny u m ě 1 e c k é, do oboru čistého slohu církevního je však předee vřaditi nelze. J s o n t t o d í 1 a u m ě 1 e c k a, c e ny ab s o1 u t n í, na obecné půdě náboženské zbudovaná, která však mnohem př i-měřeněji hodí se kra plednášení do k o n c e r t n f c h s í n í, lcde vedle katolíka akatolík, žid a nevěrec stejnou měrou jimi se baví. Pravdivost výroku potvrzuje zkušenost. Ve velkých městech, kde taková díla se provozují, spatřiti lze při katolické bohoslužbě žícTata a židovky, nevěrecké hejsky a milovníky oper, veškeré vrstvy světového liberalismu, a to nikolivěk s tváří k oltáři obrácenou, uýbrž se sklíčky na kůr zevinjící. Podporuje-li se takovým nměleckýu7 požitkem pobožnost křesEanská, shoduje-li se podobna návštěva, spojená se zneuctívaním chrámu, s sluchem vznešené bohoslužby, rozhodne upilmi katolík sám. Církev katolická, jako zplodila pro chrámy své zvláštní slohy architektonické, má také typické vzory kostelních zpěvů c f r k e v n č-u m ě l e c k ý c h, a nemá potřebí ozdobovati svou zvláštni, vý hracluě katolickou bohoslužbu hudbou k o s m o p o 1 i t i c k o u. Katolík zůstává katolíkem ve veškerých pomĚrech života, tfm více v kostele při bohoslužbě, kde oltář š kůrem jedním jsou tělesem. A proto přestaňte nám již přece v chrámech přednášeti skladby byt i umělecké, které postrádají rázu eminentně katolického. To nerozhodné obojživelnictví natropilo již bez toho v Církvi škad vice, než zuřivf nepřátelé byli s to učiuiti. S Hudbou kostelní má se to v dobách přítomných podobně, jako za dob Palestrinových. Telidáž to bylo kontrapunktické umělůstkářství, které by bezmála byla zavinilo všeobecnou zápověd' uměleckého zpěvu vůbec při bohoslužbě, kdyby ho Palestrina nebyl zachránil. Dnes jest to zesvětačený, přemrštěný apparát operní, h u c l e b n f l i b e r a l i s-m n s, proti kteréun: vší silou bojujeme. Palestrina uovGito věku se teprv očekává. Až přijde, uvede v souhlas pokročilé umění hudební s duchem katolické bohoslužby. Do té doby zůstaňme však při uznaných vzorech a připravujme se takto ua příchod nového Palestriny. Co tedy cliceme Chceme, co Církev ebce a velí. Církev pak pro svou boboslužbu stvořila 1. chorál, který nám zůstane drahým a milým, poněvadž jest mateřskou řeč. i Církve katolické, my pak mateřskou řeč milovati známe. — Chorál při katolické bohoslužbě prozpěvovati C í r k e v v e 11. — Z chorálu vyrostla 2. polyfonie, jejímž ideálem jest slap Palestrinův „á capella”. Zázračně proměuěný chorál v nesmrtelných dílech kontrapunktických Církev si osvojila, zamilovala a schválila. Polyfonií katolíckott bohoslužbu azclobovati, C f r-]cev chválí. V jisté společností vysokých ltoduostářů církevních se tvrdilo, že by redaktor „Cecilie” aui do nebe přijíti si nežádal, nebude-li se tam zpívati chorál a sloh Palestrinův. Není to pravda! Ačkoli v nebi jsou vesměs milovníci Církve a tudy i milovníci chorálu a slohu „á capella” Církvi nařízeného a schváleného. K něčemu se však přece přiznává. Nejvolněji tnu jest i při zkouškách i při oltáři, když _ se zpívá chorál a Palestrina a pro svou osobu clo smrti by si uepřál slyšeti něco jiného při slavné bohoslužbě. Z lásky k Církvi svaté zapře však člověk rad sebe samého a obětuje osobni zálibu ve prospěch celku. „Cecilie” jest časo;)i,,em hudcbnilwnn | ||||
|