|
| ||||
| ||||
|
96 CYRILL XXXIX.
Zajímavým zjevem pro historii církevní hudby bude vzdy Jos. Foerster st. Nešel shodnę se Skuherským. Jiz v zacátcích své tvorby jeví se býti uzavrenęjší. Pozdęji jenom zvolna se z této uzavrenosti probíjí, zatím co Skuherský rychle spęje ku predu. »Missa de Beata« (opus 32:), pro smíšený sbor s prűvodem varhan (1877), »Missa in honorem seti. Adalberti« (opus 31.) nálezejí právę oné dobę, kde Foerster ve tvorbę velkou reservu si kladl; nęco volnęjším je jeho »Tę Boha chválíme«, více pak skvostné »Requiem« pro muzský sbor á capella, v nęmz je obsazeno úchvatné »Libera« -- nejlepší cást této skladby — jemuz ani Edvard Moucka, který k pracem tehdejších prispívatelű »Cyrilla« nechoval se zrovna vlídnę, neuprel svého obdivu.') Ovšem silný Foersterűv talent ani v tęchto dobách, kde skladatel úmyslnę se uzavíral všemu volnému ze svętské hudby, nedopustil vývoj nęjaké nudné manýry, jakou v církevní hudbę pozorujeme u nękterých slabších skladatelű nęmeckých té doby. Z toho, co jsem uvedl o Foersterovi st., jiz vyplývá, ze Hruška oproti Foersterovi- své doby ovšem — jevil se býti rozhodnę v o 1 n ę j š í m. Ono druhé období Foersterova tvorení se skladbami, rovnajícími se skladbám naší moderny (Stecker, Tregler, Picka, Douša), mši »Jubilaei Solemnis« a »Te Deum« (pętihlasé) mám tu na mysli — spadá jiz deset let za smrt Hruškovu.$) Samostatnou osobností je ve vývoji naší literatury církevní hudby také P a v e l K r í z- k o v s k ý. Škoda, ze víc nepodal nám v tomto oboru. Co napsal, to representuje ho velmi dűstojnę. jeho »Requiem« pro 3 stejné hlasy a obligátní varhany z roku 1878 je skladba i v dnešku pűsobivá. Vedle toho nękdy se uvádí u Krízkovského ménę významné »Te Deum«, vzdy však se zapomíná jeho výborných motett, z nichz nejvíce cením »Graduale in Dominica Resurrectionis« psané pro dvojsbor, který kombinuje nękde zase v muzský a zenský sbor. Tu skladbu nemęly by velké kűry ponechati nepovšimnutou. Jen té nádhery polyfonie pri poco lento (»confitemiri Domino«). Tato skladba i dnes je mi svęzí — a prec komponována 7. dubna 1878. Jednodušší je muzský dvojsbor »Svatý, svatý« a Pohrební zpęv« pro muzský sbor. Krízkovský nic neopomenul jmenovaným skladbám prinésti ze své obdivuhodné techniky sborové. Zijí-li dnes jeho svętské sbory, mají zít i tyto církevní. Jak jsem zde jen strucnę Krízkovského popsal, jeví se býti zvlášf v uvedeném »Gra- duale« (jez bych rovnal v jeho povaze [neprihlízím tu jenom k zevnęjší formę] osmihlasé mši Hruškovę »De Beata«) príbuzným Hruškovi v jeho druhé periodę ; tím vyjadruji pokrokovost hudby Krízkovského (na jeho dobu) snad co nejlépe. Vynikající církevní skladatel Josef Nešvera, v dobę, kdy Hruška zil a skládal, píše pod vlivem josefa Foerstera st. Souhlasím s kritikou Ed. Moucky,'') týkající se jednoho z prvých dęl Nešverových: mše »in honorem seti. Procopii (pro 1 hlas s varhanami, opus 18): » ... na skladbę nemohli bychom chváliti nęjaké zvláštní ceny hudební. V této prícinę stojí na stejném stupni s cetnými kostelními skladbami, které byly vyvolány snahami nęmeckého spolku ceciliánského.« Ano: Nešvera v prvých svých dobách šel shodnę s Nęmci za príkla- dem Jos. Foerstera st. Nevycítám to Nešverovi nikterak: nebof tato doba jeho tvorby, odpovídající asi celé dobę Hruškovy práce, stala se Nešverovi výbornou školou, jez zalozila ty úspęchy jeho dęl následujících po oratorium »De profundis«. Nešvera sám podal v roce 1885'°) takovouto charakteristiku melodiky církevní; hudby: »hudba, která má nejvętší podobnost s chorálem, jest ta nejlepší církevní hudba a hudba, která od nęho naprosto se liší, nehodí se pro kostel!«; mne po této stránce melodické ani tolik neinteresují skladby Nešverovy tęchto dob, jako spíš rozhodnę polyfonní jich zalození. Nemohu dost obdivovati v tom ohledu výborné mše Nešverovy: »in honorem beatissimae Mariae Virginis« (smíšený sbor á capella opus 16.) z r. 1881, »in honorem scti. Gustavi« z r. 1887 (pro smíšený sbor s prűvodem varhan, opus 36.) Vyšla nedlouho pred Hruškovou smrtí tato mše a prec nedosahuje volnosti projevu 10. opusu Hruškova. To vše musím opakovati pri Nešverovę mši: »in honorem sc. Vincentii« z r. 1886. Za to v polyfonii Nešvera tu vyniká nad Hrušku. Volnęjším trochu jest 38. opus Nešverovo: „Missa pro defunctis” (pro 4 stejné hlasy s prűvodem varhan), dílo dnes docela zapomenuté a prec výborné, rovnající se témęr výše uvedenému „Requiem” Foersterovu. Teprve po smrti Hruškovę prechází Nešvera k tęm z našich, kterí nevymezovali prostredkű církevní hudby tak úzce. Nešvera ocitá se ') »Dalibore, roc. V. (1883) str. 57. 8) Víc o Foersterovi viz v mém clánku Jos. Foerstera st.: »Missa solemnis«. Casopis »Smetana«, roc. I., str. 231.—233. 9) 'Dalibor«, rocník IV. (1882) str. 52. 10) »Dalibor«, rocník VII. (1885) str. 23. | ||||
|