|
| ||||
| ||||
|
100 CYRILL XXXIX.
Schumann, Moscheles, Mozskowski, Wilm necnę skladby komponujících zen a šlechticű : a m. j. Miiller-Herman, Smith, Grandval-Reiset, Ing. N o v o r o m a n t i k o v é budují na základech Bronsart, Backer Gróndahl, Cécile Chami- mistrű klassických a romantických; epigony nade, Cornelia van Osterzee, kníze Eulen- jich viz ot. 66, 74. Jsou to cetní napodobi- burg, kníze Jindr. Reuss XXIV. a m• J. telé operní tvorby Wagnerovy a symfonických Oprava: Str. 33, 2. sloupec, rádka 26. cti: ke hráci. básní Lisztových. Tamtéz, rádka 43 cti: od hráce. Str. 71, 2. sl., r. 28. Známky epigonismu mají téz bezvými- cti: Scharwenka a pripoj Alfr. Griinfeld. ^^^ CIiORÁL EDICE VATIKÁNSKÉ. KAREL BOCEK. (POxRACOVÁIVí.) ~ezbytná podmínka správného prednesu chorálu jest vedle studia textu 2. studium melodie. Má-li býti vęta správnę pronesena, t. j. má-li tvoriti ozivený, v ohledu melo- dickém, rhytmickém a dynamíckém ladný celek, jest treba, aby bylo v kazdém tomto ohledu proneseno správnę kazdé její slovo, kazdý její clen ; nebof jen ze správných soucástí műze vzniknouti správný celek. Co tuto platí o vętę slovné, platí také o vętę hudební, totiz: má-li býti správnę pred- nesena hudební fráze, jest treba, by byl správnę prednesen kazdý její clen. K tomu úcelu jest treba hudební vętu rozloziti a studovati ji nejen jako celek, nýbrz i jednotlivé její cásti. Rozbor chorální fráze, jak se stanoviska rhytmického, tak i dynamického velice usnad- ńují tak zvané body klidu, oddechy cili pausy, které zaujímají v hudební vętę místo roz- dęlovacích znamének. Co jsou totiz ve vętę slovné bod, stredník. dvojbod a cárka, to jsou v chorální vętę znamení oddechu; a jako ani ten nejvzdęlanęjší ctenár nedovede bez predbęzného proctení správnę a výraznę precísti delšího souvętí, v nęmz scházejí rozdęlo- vací znaménka, tak také ani ten nejdovednęjší choralista nezazpívá bez predchozího pro- hlédnutí správnę a výraznę chorální fráze, v níz nejsou oznaceny body klidu, cili správnęji receno, interpunkce, jez ohranicují melos ve smyslu slovného textu a udávají dobu trvání oddechu. a b c d Tvar tęchto interpunkcí jest zajisté všem dobre znám. Jsou to: ± a) divisio finalis — interpunkce cili pausa závęrecná; b) divisio maior = int. veliká, c) divisio minor _ int. strední; d) divisio minima = int. malá. Jaký jest význam a hodnota uvedených znamének ? Divisio finalis rovná se bodu ve vętę slovné; divisio maior rovná se stredníku ve vętę slovné; divisio minor a minima rovná se cárce ve vętę slovné. Jako tedy pri bodu a stredníku ve vętę pronášíme poslední slabiky volnęji, klesáme hlasem a dęláme krátkou pomlcku, kterou oddęlujeme vętu právę ukoncenou od vęty násle- dující: tak tomu jest i ve vętę chorální pri interpunkci cili pause závęrecné a velké. A jako je pri bodu ritardando a pomlcka znacnęjší nez pri stredníku, tak i ve vętę chorální jest pri interpunkci závęrecné ritardando a pomlcka znacnęjší, nez pri interpunkci velké. Pomlcka trvá sice v obou uvedených prípadech jen jeden ráz (viz pr. c, d), ale tempa ritardova- ného; tak ze, kde je vętší ritardando, jest i delší pomlcka. Tato rűznost délky paus a ritardanda pri zmínęných dvou interpunkcích je zcela prjrozená. Pri interpunkci velké ustává totiz chod melodie a rhytmu jen na cas, a jen za tím úcelem, aby se po krátké prestávce vzchopil k novému, cilému chodu ; pri interpunkci závęrecné však koncí tok melodie, pre- stává chod rhytmu, pohyb prechází v klid, a proto, nemá-li tento prechod pűsobiti rušivę, nepríjemnę, jako kdyz vozka strhne náhle konę v piném trysku, jest treba pozvolného prechodu z pohybu do klidu. Pri interpunkci strední (divisio minor) jest treba z pravidla oddechnouti, jako pri interpunkci velké, ale s tím rozdílem, ze se oddech musí státi na úkor trvání predcházející noty. (Viz na pr. b, ze v moderním notopisu nestojí po notę prodlouzené [ctvrfovél pausa, kterou vidíme na pr. c. a d.) Totéz jest ciniti pri interpunkci malé (pr. a) v tom prípadę, | ||||
|