|
| ||||
| ||||
|
XXX1X. CYRILL 10
ze jest zpęváku treba nacerpati vzduchu do plic. Není-li toho treba, jest lépe bez prestávky ve zpęvu pokracovati, ano se touto interpunkcí oznacuje casto jen rozclenęní hudební vęty a nikoliv oddech, tak ze se nota anebo skupina dvou not bezprostrednę predcházející ani neprodluzuje (pr. a'), coz se však vzdycky dęje pri ostatních trech zmínęných interpunkcích. Na pr.: ,- A-sper -ges me, Do-mi-ne, A - sper - ges me, Do mi - ne, tem - - plo tem - - plo mun - da - bor mun - da - bor A men A - men Virgula ( ' ) znací, jako v moderním notopisu, krátký oddech na úkor predcházející noty bez poruchy chodu rhytmického. Prve, nez prikrocíme k rozboru melodie po stránce rhytmické a dynamické, jest treba predeslati nękolik slov o rhytmu. Co j e s t r h y t m u s? Nasloucháme-li vętę hudební anebo recnické, zdá se nám, ze hlas mluvícího, sotva ze se byl vyšvihl na první (vlastnę prízvucnou) slabiku slova, jiz klesá na slabiku druhou a tretí, jakoby si chtęl odpocinouti, ustati. Toto klesnutí, tento dohad jest však jen docasný. Nebof, jako pták, jenz se snáší k zemi, by na ní spocinul, ale v okamziku, kdy jeho nohy pricházejí ve styk s púdou, byv vyplašen pouzívá krátkého doteku, prechodné opęry o zemi k tomu, by se tím rychleji a snadnęji do výše vznesl: tak také hlas, oprev se o slabiku bezprízvucnou, takorka se o ni odraziv, jako pták o púdu, ciní nový vzmach, kterým se nese dvę anebo tri slabiky dále, a tu po novém odrazu") opęt dále, a tak stále po dvou anebo trech slabikách az do konce vęty, aby tu v pohybu ustal. A v tomto pohybu hlasu, v tomto pravidelném strídání se vzmachu a dopadu zálezí rhytmus, tak ze múzeme smęle prijmouti definici starých a ríci : Rhytmus jest rád v pohybu, cili pohyb dle urcitého rádu ; anebo: Rhytmus jest pravidelné strídání se zdvihu a kladu, arse a these, doby lehké a tęzké. První cást pohybu jest arsis, zdvih; druhá cást pohybu *) Poznámka. Notové doklady vzaty z ,Graduale Romanum«, jez opatreno jest rhytrnickými znackami benediktinú solesmesských, a jez vyšlo v Tournai (Belgie) u firmy Desclée et Cie. Také pri dokladech, jez nejsou cerpány z citovaného Graduale«, uzívám zmínęných znamének, totiz : bodu, vodorovné a svislé cárky. Bod u noty zdvojuje dobu jejího trvání. Prijmeme-li za jednotku pro oznacení doby trvání tónu v moderním notopisu notu osminovou: c— ^ • o pak ^• _ ^' •' _ • Vodorovná cárka nad notou-anebo pod ní, po prípadę nad celou skupinou anebo pod ní, naznacuje nepatrné prodlouzení (ne zdvojení) trvání príslušných not: _: _ • _- Svislá cárka pod notou, anebo nad ní, oznacuje thesi elementárního anebo jednoduchého rhytmu, cilii notu, která dostává iktus, jak pozdęji vysvętlíme: ^ — ^ — • - „) Tento odraz, dotek, toto oprení se nazýváme latinsky i c t u s (náraz, úhoz): notu pak, která slouzí za takový bod dopadu, a v rhytmickém toku zároveń i za bod odrazu, cili která tvorí rhytmickou opęru, pred pausou pak rhytmický bod klidu, oznacujeme svislou cárkou pod notou anebo nad ní, jak jsem naaore podotknul. Dostává tedy ictus kazdá nota v thesi, jakozto doba tęzká; pri skupinách o dvou aAf ech notách jest to nota první. 0 výjimkách zmíníme se pozdęji. | ||||
|