|
| ||||
| ||||
|
104 CYRILI_ XXXIX.
DÍL II. JoB: Má bída vętší nad vši vinu OBRAZ V. -- ]OB POKRYT VREDY a s hríchy mými nezná srovnání. Ty vinna roníš mne zlého cinu A TRÁPEN BOLESTI LEZÍ NA a vynutit chceš moje priznání. SMETIŠTI. JOB: Snad statkú svých mne lacna soudíš Jak bolno zíti! Zubozena a bázeń máš, ze sklesnu v zebroty: mnę vredem krev a hnisem zahnívá, [lez mýlíš se a smutnę bloudíš, ze zdáli, puchem zarazena, já odmítám i stín tvé ochoty. se zvęr prede mnou bázní ukrývá. Mým lozem hnoj a nuznou stravou BALCAC: chléb, predhozený rukou útrpnou, Zdaz nevinný kdy bídnę zhynul A po celý den i v noc tmavou a hríšníka Bűh šetril ochranou? si s tęla sdírám plíseń potupnou. Tys, Jobe, zbozností vzdy slynul, Jak bolno zíti, bolno mríti však vinu tvou Pán odkryl pohanou. v zlém opovrzení, v hori, bolesti, Kdoz Bohu slouzí, nejsou stálí, pod níz se tęlo ve hrob rítí i na andęlích tkvęlo zbloudęní: a duch ven touzí z kalu, neresti. Ctnost tvoje skvęla se jen zdáli, ZENA JOBOVA: tys sklesnul v hríšné ducha zmámení. Jiz zanech toho będování LID: a neruš v domę klidný spánek műj. Jak nęznę k tobę Bűh se sklání, Prchnęme, prátelé, dál odtud, dál, ten starostlivý, dobrý chránce tvűj! viz, jak tę zohavil králű všech král! JOB: JOB: Tvs v blahu druzkou byla rádnou, Kdoz v cestách bozích skromnę krácí, nez bolűm mým se zpupnę vysmíváš, od Pána hledán bývá k souzení, mou zboznost zoveš šalbou zrádnou však v nerestech-li zivot vlácí, a mne se štítíš, mnę se vyhýbáš. snad dnové blaha jsou mu souzeni, Proc pűvod muj mi nebyl skonem, mne mrská, dotknuv se mne rukou, proc nezemrel jsem v prvé hodinę, a zkouší, nezhreším-li, nebes Pán. proc kojen byl jsem, hýckán, ronem Kéz odńat jest mi s krutou mukou slz pęstęn, zlíbán na rtu matcinę? i zivot, brzký skon mi budiz prán. JOBOVA ZENA: SOFAR Znám mnohých lidí trýzeń zalnou, Ty slovem marným, nepravostným, 1 však nejbídnęi§í męrou valnou Dej hríchu výhost, zitím ctnostným jest zivot od vlastních úst prokletý. si milost bozskou opęt vyzádáš Co zmohly modlitby tvé vroucí, Trest bozí jest tvé bezboznosti co víra tvá, co hojnost obętí, a rouhavých slov zrejmou odplatou. kam zapadlo tvé blaho skvoucí, Jen pokora tę hanby sprostí zac trestem tobę dítel< odnętí? a lítost nad hríšností proklatou. Ó, odhod víru, jez tę tízí, a netrvej jiz pri své sprostnosti. LID: (4—6hlasý smíšený sbor.) Bűh velí: smrt se k tobę blízí, nuz, zlorec mu, a zemreš s lehkostí. Hlasem mocným Hospodin promluvil 1< nám, sudbou svou, ze vinen jest tvor kazdý sám. JOB: Z pusté zl<ázy, prátelé, prchnęme dál jen dál, Tvűj rozum ztemnęn k šílenosti: trestem hrozným vinníka zasáhnul králu král. Pán v zlém í dobrém steinę laskav k nám, my dobrých daru vzali dosti, i zlé rád z ruky bozí prijímám. Mne hledávali mocní svęta, Temnými barvami je tu kresleno nejvętší dnes prátelé mne drsnę zrazují, po-tízení Jobovo. V kontrabasech a hlavnę z mých známých kazdý chabý sketa, mých dechű štítí se a vzdalují. violoncellech ozve se piáltónový motiv bídy a hned v f-moll adagio dolente (C,' — 60) ELIFAS : anglický roh lkavę zaluje utrpení Jobovo: Aj, obraz bídy, stánek kletby, v nęmz prebývati nemuz pravá ctnost 17. Dolerrle. Angl. roh. Tof sklizeń nakazené setby, tvých, Jobe, skutku zrejmá nepravost. Nám slovo vázne, rty se chvęjí by shlédla muze cisté podstaty, sem zdáli srdce prátel spęjí !lo = cla. i ši•y ~s a zrí zde hanbu kruté odplaty. LID: Prchnęme, prátelé, dál odtud, dál, zajisté trestá tę králű všech král. Timp. š ~` š fag. | ||||
|