|
| ||||
| ||||
|
dobuýclt jednot jiných zemi tou měrou, čím poměry naše historické a národní liší se ocl poměrů jiuých národů.
Rozeznáváme z p ě v l i t u r g i c k ý ocl z p ě v n o b e c u é h o či zpěvu lidu. Prvního užívá se při zpívaných v e ř e j n ý c h službách Božíeh, od zvláštních sborů pěveckých pěstovaného ; druliého při tichých, s o u k r o m ý c h službách Božích od veškerého lidu. Při prvním užívá se jazyka 1 i t u r g i e k é h o, při drtthérn jazyka ma.teřskCho. Jestli diecésní jednoty cizozemské z pH-rozené potřeby pěstují takměř výhradně „z p ě v l i t u r i c k ý”, u nás dobyl si historického práva po dlouhá století při pobožnostech a službách Božích rázu soukromého též z p ě v obecný jakykern mateřským, tak že diecésuí jednotě v Čechách neb ua Moravě dlužno spravedlivě starati se o oba směry zaklšdáním aj farních spolků ceciliánských pro pěstováni zpěvu littu•gickélio, b)literátských spolků pro pěstování zpěvu obecného řečí mateřskou. ad a) Na sjezdu katolickém konstatovalo se v resoluci o hudbě církevní toto : „Katolické sbory chrámové s nečetnými výjimkami ani požadavkům bohoslužby (liturgie) nevyhovují, nešetříce předpisů církevních o bohoslužebném textu a o duchu církevní hudby zanedbávajíce úpině liturgického pro cbrámy předepsaného textu, chorálu gregoriánského, ob-mýšlejíce ve figurální hudbě nápodobováuím divadelních účinků více samochválu skladatelů a zábavu lidu, než oslavu Boží a vzděláni lidu. Katolické sbory chrámové nutně vyžaduji opravy. K opravě té, má-li býti v skutku církevní, jenom za řízení církevního úřadu a pouze v duchu a dle předpisů bohoslužby směřovati dlužno.” Pravdivost výroku ucuí třeba odůvodírovati. Oprava nejrychleji a nejtrvaleji provede se farními spolky sv. Cecilie, které diecésní jednota organisovati, o rozšíření jejich se starati a k činnosti i rozkvětu jejich dohlížeti bude. V cizině se to osvědčilo již, u nás bohdá ! se také osvědčí co nejdříve. Půda již jest připravena. Na synodě jest vysloviti: „ Chci!” „Velím!” — a stane se. Ostatuí, o čem v resoluci zmínka se činí, přijde pak samo od sebe. Praví se : „Prosíme co uejuctivěji nejel. biskupy a představené klášterů, aby bohoslužebné hudbě přístup zjednali do hudebních škol a chrámů sídelních nebo klášterních již zřízených nebo zařízenu býti ntajíc.fch, a uzuávánre konečně za potřebí, aby jal: čel.atelé stavu kněžského bued od počátku, tak čekatelé stavu učitelského v3-u~ováni byli bolurslužebué hudby, dle potřeby- hře na varhany a nauce o harmonii, aby tak nabyli spůsobilosti k výdatuému spoluúčinkování při obrodu hudby církevní.” Uvedená prosba jest konsekvenci zásad dříve vyslovených. — Kdo chce dosíci účelu, musí užiti prostředků vhodných. Napřed musí býti učitel církevní hudby znalý, a pak teprv vychováni budou žáci a pěvci kostelní. Nejpřirozenějším cvičitelem býval učitel. Nyní za změněných poměrů musí býti kněz sám vzdělaným v hudbě církevní, čehož za čtyřletého vychováni semiuářskélro snadno lze dosíci. Jestliže malé žáčky po jednoročním cvičeni do sboru l:osteluílro vřaditi možno, čeho nelze dosíci při soustavném vyučování dospělých a vzdělaných čekatelů stavu kněžskébo za piné čtyry roky ? Tou cestou pojistí se zřizování a rozkvět f arnfch spolků sv. Cecilie, a tím oprava a rozkvět zpěvu liturgického a slohu klassickGho. ad b) Ilradec Králové zachoval nám nejskvostnější památku staročeskébo zpěvu obecného, knihu ,1Lorate", na které znovavzkříšeuí a obrod svůj slavil slavný chorál a duchovní písefr česká. IIradci Králové patři tudy přednost, aby ze sídla diecése spolek diecésní sv. Cecilie staré spolky literátské, jejichž účelem jest pěstováni zpěvu obecného, vzkřísily a oživily se, nové pak pořádaly a zřizovaly se. Až dosud zachovali se tu a tarn jednotliví sborové literátští, jako pomníky bývale slávy zpěvu českého, ale porůznu. Nikdo o nich neví, nikdo činnosti jejich nezná, nikdo o rozkvět jejich se nestará. A přece jsou tak velké důležitosti, že pouze pomocí jejich zpěv staročeský probuditi možným se stává. Rozptýlené slušf spojiti, živořící oživiti, nové do do života povolati, činnost veškerých zaznamenávati, ku všestrannému rozkvětu dohlížeti, pokroky registrovati a veřejnosti oznamovati. Tato vděčná práce má býti druhým úkolem diecésní jednoty sv. Cecilie. Literátské sbory v naší vlasti Hrají svou historii a historickou i národní oprávněnost, čehož u jiných národů tou měrou nalézti nelze. Takměř všichni ostatní národové katoličtí při tichých službách Božích mlčí, modlíce se bud jednotlivě mlčky, bud nahlas společně, jak zkušenost na cestách ukázala. Jen národ český zpívá při nich, a zpívá rád a zpívá pěkně. Povaha národni ku zpěvu ho pohání. Cím srdce přetéká, zpěvem on pronáší. Proto také žádný druhý národ nemůže vykázati se tak bohatým pokladem duchovních písní ku všelikým příležitostem, jako národ český. Proto jen u uás takového rozkvětu a tak četného rozšířeni došli sborové literátští. Zaniknutím literátův umlknut chorál český a zbyl mrtvý pouze, a,č vzácný mate- | ||||
|