|
| ||||
| ||||
|
riál -- v kancionálech. Škoda ho že odpočívá. Užijiue bo ! Obnovme při veškerý cb pobožnosterlr rázu soukromého slavnou piseií českou. Až na novo otřásati bude piseir staročeská klenutí ehrámové, zpěvem tím pro-buzena bude opět zbožnost staročeská. Zpěv jazykem mateřským vábí ]conzelnou mocí. Ozvěna jelio ozve se opět v blubiuách duše a odrážeti se bude od hor a planin, ud hájů a lesů. A z chrámu rozšíří se pozuovu až do příbytku rodin, Zpěvem obecným obrodíme národ.
Ujme-li se diecésnf synoda tou měrou hudby chrámové — jak ani pocbybovati nelze — vzkříšen bude za krátkou dobu p~ celé diecési jednak zpěv liturgický a vicehlasý sloh klassický, jednak důstojný z p č v o b o c n ý jazykem mateřsk~m. 0 poslednějším panuje všeobecný solililas ; o prvnějším všalz zde a onde nejsou náhledy ještě vytříbeny, ač hi s t o r ie budby posvátné, estetika uměni církevního a zřejmé záhony liturgické ani té nejmenší pochybuosti nedopuštějf, nýbrž naopak zřejmě a určitě nazuačují směr, jimž „musica sacra” bráti se má. Dlouhý zvyk stává se druhou l)Hrozeností. Ucho přesládlé a zdánlivě briliantní hudbě novověké tak přivyklo, že neradu se loučí s ní, v obavě, jako by odstraněním jejím bobosiužba rázu slavnostnílio pozbyla, a lidu se bralo vnadidlo, co do kostela jej vábí. Obé jest poblouzením politováni hodným. Svatost bohoslužby nesvatou a světáckou hudbou jen se znesvěcuje, lid pak clo kostela vábiti a tam jej baviti divadelrú hnclbou, jest naprosto hříchem. Účel neposvěcuje prostředků. Do kostela se cliodí ku slavení největšího tajemství a člověk by si oči vyplakal, když přemýšlí o té svrchované lásce Vyknl,itelově, který tajenmýmspusobem při nejsvětější oběti se rodí a umírá ua oltářích katolických chrámů. V takové oběti zpívá se z útrob duše a člověk nikdy není dostatečným, aby zde vyjádřil celou bloubku pok-ory, zbožnosti a kajicuosti, která v duši sídlí. Nevyrušujme hudbou nesvatou zbožné křestany z takově nálady. Naopak! hudbou p o s v á t n o u dinžuo buditi v přítomných city podobné. Jen takový úkol má — „m u s i c a sacra”. Obět za oběE ! Osobní ustoupiti musí všeobecnému. Zálibu osobní obětovati dlužno ve prospěch obecný. Když Církev velí, katolik poslouchá i se zapřením — sama sebe. lidyž před čtyřiceti roky Dr. Barel Proske, „musicae divivae restaurator iugeuiosissimus,” — jak věšti náhrobek jeho na starém hřbitově řezenském, kde zvěčnělý u prostřed ]Hrobů G. Mettenleitera a Jos. Schremsa odpočívá, — po dlor:holctG, důkladně přípravě počal po kostelích řezenských v život uváděti při bohoslužbě staré klassickG sladby vokáhií ; reptávali kanovnici, jimž se zastesklo po veselé hudbě modei ni, která dlouhým návykem — jak u starých pínů obyčejuě bývá -- druliou přirozenosti se stala, a vedli si stížnost u tehdejšího biskuba Valentina, který jim odpověděl takto: Jako vám, děje se podobně i mně. Osobni záliba má vábí mne též vice k hudbě orchestrální. Co jsem však poznal a přesvědčil se, že zpěvy, jaké uyuf slýcháme, jsou c í r 1c e v n í m i, přemáhám svou osobní náklonnost a učiní se milovati, což jest církevního. Zvykejme se poslouchati krásy církevní a přijde doba, kde se nám skutečně líbiti bude „musica sacra”. — A ten výrok, hodný biskupa Valeutina, přinesl požehnání. 1Zezno se stalo ]tímem klassické hudby církevní. Veni Saucte Spiritus ! ~ZI AMEI I. Hlasy ku mešní skladbě ,Missa in honorem Sc. Ferdinandi` auctore F. Z. S k u li e r s k (op. 42.), která minule k č. í ; . a 7. „ Cecilie” v pí- luze budební přidána byla, j s o u j i ž tištěny a lze je objednati v „r c d a k c i C e-c i 1 i e” (iťarlín ě. 234) po 40 kr. r. m., kde i p a r t i t u r a se prodává za 50 kr. Hudební příloha c. 8. Tíiuto číslem počínám uveřejňovati starou skladbu „ I S hudební přílohou č. S kladcw N yd,i\ utcluvýui. — 'ii~~]tienr Dl kul,íše a hnapl,a Praze v liarlíuá. | ||||
|