|
| ||||
| ||||
|
XXXIX. CYI2ILL 119
Obraz I. nás poucuje, kterak treba rozebrati, rozloziti hudební vętu, aby mohla býti správnę prostudována a pochopena nejen jako celek, nýbrz i v jednotlivých svých cástech. Introit »Invocabit me«, pojat jako jedna hudební fráse, obsahuje tri vęty: Vętu I.: Invocabit . . . . eum : II.: eripiam . . . . eum : » III.: longitudine . . . . eum : Kazdá tato vęta se dęlí na cleny, a to: Vęta I. se dęlí na 2 cleny A, B; » I I. se » na 2 » C, D ; » III. se » na 2 » E, F. Jednotliví clenové se skládají opęt z úryvkű, a to: Clen B se skládá ze 3 úryvkű b, c, d ; » C » » » 2 e, f, » D» » » 2 gh• » E _ » » 2 ch i; » F » > » 2 j k. Konecnę kazdý z uvedených úryvkű se ještę dále dęlí na rhytmy elementární, dvoj- anebo trojclenné, které jsou základem kazdé reci i kazdé hudbv, af rhytmu vázaného anebo volného. A proto, objeví-li se v chorální vętę skupiny o více nez trech notách, jest je treba rozloziti v cásti o dvou a trech notách. Skupinu ctyr not mohu tedy rozloziti takto: 4 = 2 -}- 2 = 3 + 1 = 1 + 3. Skupinu pętinotovou takto: 5 = 2 -r 3 3 + 2 - 2 + 2 +- 1 atd. Jak kazdou jednotlivou skupinu rozloziti treba, o tom rozhoduje její tvar, jenz má základ v jejím vzniku. Objem tohoto pojednání by velice vzrostl, kdybychom chtęli tento bod dűkladnę probrati. Pripomínám pouze, ze ti, kdoz uzívají vydání rhytmického „Graduale Romanum”, anebo O. ). C. vydaného „Graduale parvum”, jsou zbaveni této obtízné práce; nebol v prvé knize oznaceny jsou jednotlivé poddíly rhytmické svislou cárkou pod notou anebo nad ní, jak jsme svrchu zmínili, v „Graduale parvum” pak zvláštními, samostatnými skupinami notovými, jichz vzájemný vztah naznacen obloukem je spojujícím. Príklad (Obr. I.): Skupina 3. (torculus resupinus) a skupina 14. anebo 30. (porrectus flexus), skupiny to ctyrtónové, z nichz zádná nestojí v pause a u nichz nelze na základę »zlatého pravidla« starých uciniti »mora vocis«, t. j. vydrzeti poslední notu, nelze rozloziti jinak, nez na dva oddíly o dvou tónech, tak ze dostane iktus tón prvý a tretí. U skupin 20., 38. a 44., pri jichz rozkladu bychom mohli prijíti do rozpakű, zdali je máme rozloziti na skupiny 2 + 3, ci 3 + 2, ulehcuje nám práci na základę studia nejstarších rukopisű sdęlané rhytmické vy- dání „Graduale Romanum” a dle nęho spracované „Graduale parvum”, dęlíc zmínęné skupiny na poddíly o trech a dvou tónech, z nichz vzdy první dostává iktus. Nuze, který z tęchto iktű jest silnęjší, znatelnęjší? — Místo prímé odpovędi uvádím príklad, k nęmuz jsem byl casto odkazován, kdyz za jasných dnű na ostrovę Wightu líbezná francouzština velikého P. Mocquereau tajemnę zanikala ve velebném rhytmu šplouchajícího more ... Mrštíme-li gumovým mícem šikmým smęrem o zem, odrazí se od ní, opíše oblouk a dopadne na zem, odrazí se opęt a obloukovitę dopadne, opęt se odrazí a dopadne atd., az tento pohyb prejde v klid. a 7 C;~ Q Q atd. b c d e Body b, c, d, e jsou body dopadu a odrazu zároveń, jsou body, kde koncí these pohybu predcházejícího a zacíná arse pohybu následujícího; jsou to body, jez v rhytmickém toku melodie chorální jsou oznaceny svislou cárkou, cili jichz tóny dostávají iktus, a to (neprihlízíme-li k jiným okolnostem) tím slabší, cím jsou vzdálenęjší od východištę tohoto pohybu, od bodu b. | ||||
|