|
| ||||
| ||||
|
122 CYRILL XXXIX.
Také s M i c h a e 1 e m H a 11 e r e m, který obdobnę jako Nabert psal, Hruška ne- m ze býti srovnáván; Hallerovy mše: „Missa prima” (pro soprán, alt a bas bez prűvodu opus 4. z r. 1875), pak „Missa secunda” (totéz obsazení — opus S. z r. 1875), dále: „Missa octava” (opus 20. z r. 1879, pro smíšený sbor it capella) nemohou odűvodniti blizší sou- vislosti se skladbami Hruškovými. Vedle nękterých komposic Singenbergerových a Metten- leiterových jsou skladby K o e n e n o v y Hruškovi trochu príbuznými; míním tu hlavnę mše: „Zweistimmige Messe in A” a „Missa panis Angelicus” (pro smíšený sbor s prűvodem varhan z roku 1879) a jeho výborná vánocní motetta : ,Quem vidistis, pastores ?" (nejdríve soprán a alt s varhanami, pak smíšený sbor s tímze prűvodem; opus 16. z roku 1871). Hruška F. W i t t a ctil. V oddílu I. této práce z programu jeho kúru je vidęt, jakost úpornou zrovna pozornost mu vęnoval. S p r v ý m i pracemi Wittovými ani zacátecní díla Nruškova srovnání nesnesou. Wittovo opus I. c) „Missa septimi toni ad duas voces aequales cum organo” nebo opus 3 b, „Missa Salve Regina” quatuor votum cantanda — bez prűvodu — nemají v Hruškových skladbách protęjšku. Za to ke mším: „Missa in honorem Sc. Caeci- liae` (opus 22. b) z r. 1872) a: „Missa in honorem seti. Ambrosii” (opus 29. a) z r. 1882 pro 1 hlas s varhanami se ctyrhlasými vlozkami sborovými) rovnal bych Hruškovu mši: „In honorem seti. Caroli I3oromaei”. Wittovy jmenované mše jsou rr,nohem hutnęjší nez mše Hruškovy, ponęvadz jsou také propracovanęjšími. Prohloubením stylu tęchto jen prí- kladem jmenovaných dęl (zalození témęr výhradnę polyfonního) vyznamenávají se Wittovy práce poslední: „Missa Septem Dolorum in honorem sctae. Mariae Virg. dolorosae” (pro smíšený sbor á capella, opus 41. z r. 1884), „Missa ad unam vocem organo comitante- (opus 43. a) 1884), „Missa tertji toni” (opus 46. a) z r. 1886; pro soprán, I. a li. alt, tenor a bas bez prűvodu) a „Missa tertji toni” (opus 46. b) pro jeden hlas s prűvodem varhan). Hledal-li bych u Witta skladbu, která by se blízila Hruškovým komposicím z dru- hého období jeho tvorby, nacházel bych ji asi u mše Wittovy: „In honorem S. Francisci Xaverii” (op. 8 b) z roku 1883 a mše: „In honorem sctae. Luciaea op. 11 a) z roku 1884. Napíšu- li, ze Hruška nedostihuje tu krásy práce Wittovy jmenovitę v p o 1 y- f o n i i, nekrivdím mu jistę nikterak; ostatnę jak tęzko byli dostihnout Witta právę v tomto ohledu. Proti Wittovi vykazují Hruškovy komposice vętší volnost hlavnę v harmonii a melodice. Z církevních skladatelű Nęmecka nebyl Hruškovi nikdo tak blízkým jako J. G. E. Steh 1 e. Tak v prvé radę priblizuje Stehleho k Hruškovi trochu chromatika, jíz oba se nevyhýbali, pak i ostatní slozky stylové. Kdyz uvedu, ze snaha ponenáhlu vymańovat církevní hudbu z pűvodní její az tuhé závislosti na hudbę klassikű kPalestrina etc.) byla obęma spolecnou, jen tak vyjádrím úpinę pomęr hudby Hruškovy k hudbę Stehleovę. (K tomu musím ovšem pripojit, ze initiativa této snahy u nás nespornę nálezí F. Z. Skuherskému.) Kdyby šlo o zjištęní, kdo z obou vyjadroval se v postupu doby volnęji, tu bych prirkl primát Hruškovi: stací, postavím-li proti sobę tyto komposice jmenovaných skladatelű : Hruš4ovu mši „Ecce Dominus veniet” z roku 1880 a Stehleovu mši „Alma Redemptoris Mater in honorem B. Mariae V. de Luurdes” (op. 51.) z roku 1883. Stehleho, autora skvęlé a tak pokrokovę psané mše „Sollemnis”, opus 67. (pro smíšený sbor, soli a orchestr). pri- pomíná v této mši snad jedinę ,Benedictus”. Jinak priklání se k Wittovi. Citovaná Nruš- kova mše je proti této mši Stehleovę o hodnę napred. Ze Hruška tenkrát (1880) byl nęco dál nez Stále, je pro historii naší církevní hudby fakt rozhodnę pozoruhodný. Vedle citované Stehleovy mše, blízí se Hruškovy skladby i jiným skladbám Stehle- ovým, z nichz aspoń mše: „Missa brevis in honorem Beatae Mariae Virginis” (opus 50. pro 4 smíšené hlasy s prűvodem varhan) a „Missa Regina coeli” (opus 56. z r. 1888 pro soprán a alt s prűvodem varhan — na chorál „Regina coeli” komponovaná) zasluhují zmínky. Jsou to práce konformní jeho opusu 51. (viz výše). Rozloha velikých prací Stehleových — jeho mší: „Missa Jubilaei Sollemnis” (opus 45, z roku 1881) pro osmihlasý smíšený sbor) a „Missa sollemnis” (pro soli, ctyrhlasý smíšený sbor s prúvodem orchestru, opus 67. z roku 1894) b rán í m i, abych pokoušel se o nęjakou blizší parallelu s pracemi Hruškovými (nebof tęzko bych se vyhnul vzájemnému h o d n o- c e n í ; mne víc — zrovna jako tam výše, kde mluvím o Wittovi interesuje tu otázka pomęru sty 1 u skladeb Stehleových a Hruškových). °) U Witta nepotreboval jsem ani k jeho nejvętším pracím sahati; k úcelu pokusu o srovnání stylu jeho s Hruškovým stacily mi skladby, Icteré jsem citoval. | ||||
|