|
| ||||
| ||||
|
XXXIX. CYRILL 123
Prvá z citovaných dvou velikých Stehleových mší nesvádí mne nijak ke vzpomínce na dvę Ettovy osmihlasé mše (psal jsem o nich výše), s nimiz má zmínęná Stehleova osmi- hlasá mše jen vnęjšek spolecným. To celé pojetí Stehleovo je cistę jeho vlastní, pinę nové a vyznacuje se tím, ze všude dýk touhou po vzduchu. zivotę. Predem zušlechtil tu Stehle své dílo krásnou prací v polyfonii, uvolnil svuj projev trochu v harmonice, hodnę v rhytmice (Ett právę v tęch bodech je velmi primitivním) a zvlášf hodnę pozoruhodného prinesl v kombinaci hlasű sboru. Druhé velké Stehleovo dílo: ,Missa sollemnis ` zalozeno je na melodiích chorálu; ten zvyk podrzel Stehle také pri této skladbę. Jinak však se tu vyšvihl vysoko nad svá pred- chozí díla. Jeho „solemnis” je vervní práce, piná nových nápadű a myšlenek, chytá naši pozornost kazdým taktem. Pro nás má tato mše zvláštní význam proto, ze smęr, v nęmz napsána, jde k témuz cíli, jako smęr modernistű v naší církevní hudbę. Hruška, jak jsem ukázal, stál v druhém období své tvorby na rozhraní tohoto nového smęru. Proto mohu ríci, ze byl blízek svým stylem k této Stehleovę práci a mohu dále pripojiti, ze byl p r í- buznęjší Stehleovi nez Wittovi. Prvá mše: »Missa Jubilaei Sollemnis« jeví — jak jsem uz dríve napsal — rovnęz úsilí (treba daleko ménę patrné nez v »solemnis« opus 67.) po projevu ménę vázaném, které tu opęt Hrušku a Stehleho sblizuje. Nyní, po tomto pokusu o komparaci skladeb Hruškových se skladbami našich a pak nęmeckých komponistű, sama vtírá se mi otázka: k d o vlastnę p ű s o b i 1 n i H r u š k u v í c: domácí ci nęmectí skladatelé? Souvislost naší reformní hudby — a tím i Hruškovy, která pomáhala naši církevní hudbu vytváret — s hudbou nęmeckou je jasna docela v zacátku jejího vývoje. V prvých pracích našich církevních komponistű je vidęt docela jasnę mocný vliv Wittűv — nebof ten byl Nęmcűm i nám nejlepším vzorem; pak mizí úcinky toho vlivu; u nękoho drív, u jiného pozdęji. Skuherský prvý u nás z toho vlivu se naprosto vymańuje, na vlastní cesty stoupá, aby pak své záky bezpecnę vedl. Tak znenáhla a prec jen znatelnę zacínáme se tu lišit od Nęmcű a zakládáme svou hudbu. Na tom všem Hruška má podíl. Mohu nyní strucnę napsati: V prvém období Hruškovy tvorby uplatńovala nęmecicá hudba na Hrušku svűj vliv; v druhém, v onom, které zalozilo význam Hruškűv pro naši církevní hudbu, zase naše domácí hudba (Skuherský) mu byla vzorem; vliv nęmecké hudby tu mizí. K DOSLOVU. Nebyl bych o Hruškovi psal, kdyby právę originalita jeho prací mę na sebe nebyla upozorńovala. Tohle je mi dnes po studiu Hruškova díla jasno docela: Hruška šel v prin- cipu za Skuherským ; dovedl však v nęm tak pracovat, ze nevybíral niceho z v n i t r ní nápinę dęl svého ucitele, nýbrz dovedl pod heslem principu svého ucitele (jinde jsem ho vylozil) samostatnę tvorit. Jsem povinen ještę pronésti svűj hodnotný ú s u d e k o Hruškovi: Hruška není efemerním zjevem. Nepracoval nad své síly a co napsal, bylo zalozeno vzdycky na snaze p s á t n e o d v i s 1 e. Pro tu snahu i jeho menší práce vynucují si obdiv. Rozhodnę neblahou událostí pro celou Hruškovu tvorbu byla jeho predcasná smrt. Zemrel, kdyz jiz męl svűj výraz a kdy jiz nepotreboval ho ani mnoho pilovat, kdy mohl klidnęji, s oprávnęným vędomím své samostatnosti oddati se svému tvorení. Ze v nęm ještę krátce pred jeho skonem byla znacná dose síly pro další práce, snad ve vętších, bohatších rysech nez psána byla všechna jeho díla, je vidno z jeho mše »de Beata« ; je to nábęh, zdarilý pokus k cemusi velikému. Vzpomenu-li si, jak Hruška byl stále mezi prvními pra- cujícími za uvolnęní práce v církevní hudbę a zenoucími se úsilnę za pokrokem v ní, nemohu nez ríci, ze líto mi predcasného skonu tohoto skladatele. Pres to, ze nebyl Hruška tak šfasten, aby cele mohl se vyzit ve svých skladbách, zanechal naší církevní hudbę tolik dobrých vęcí, ze mohu o nęm tvrditi, ze byl jedním z predních pracovníkű o naši novou hudbu chrámovou. Na jeho pracích a tęch, | ||||
|