|
| ||||
| ||||
|
178 CYRILL XXXIX.
Co chceme ? Náš program ? Odpovęd uzavírá v sobę dva prvky, z nichz jeden druhý doplńuje a podmińuje. Chceme obroditi produkci a reprodukci. Prvním bodem našeho programu jest obroditi produkci; jinými slovy obroditi a refor- movati umęlce. Vím, ze jsem pronesl nyní tvrdé slovo, jez snad se nemile dotklo delikátní, jemné duše našich skladatelű. Nez neberu ho zpęt; naopak podpisuji je piným jménem; ovšem jsem povinen podati definici, vymeziti hranice pojmu, »obroditi, reformovati«. Nechceme bráti zádnému umęlci jeho individuality, jak v dopolední schűzi zdűraznil professor Orel; to by znamenalo sahati drsnou rukou do duše umęlcovy a tam niciti ona poupata, jez by se jinak rozvila v nejkrásnęjší kvęty, vniknouti do svatynę a zbaviti ji jejího nejsvętęjšího idolu, stírati s duše umęlcovy její nejjemnęjší pel, její charakteristickou vűni. — Nechceme, aby díla našich skladatelű byla pouhou mrtvou, bezduchou kopií snad skladatelű XVI. století nebo jiných predloh. Ne — tak úzkoprsými nejsme! Avšak zádáme, aby skladby byly skladbami církevními duchem, . který z nich vane, aby to byla hudba bozská, která nás povznáší od zemę a budí ony city, jez buditi má; vzdyf, cím jest církevní zpęv? jest nejslavnęjší formou modlitby; kdyz moje nitro jest prohráto takovou vroucností, ze nenalézám slov, abych vyjádril její hloubku, intensitu a nęznost, pak se rozezpívám. Cím jest hudba církevní vűbec? Jest nádherným rouchem utkaným z tónű, abychom jím priodęli liturgii, jest obrazem, který svou základní náladou, smęlými liniemi melodií a nádhernými barvami harmonií illustruje náladu jednotlivých úkonű liturgických; jest kaza- telem, který budí urcité nadprirozené city v mysli posluchacű a unáší je v ony závratné výše, kde zmírá slovo mluvené a duše jen tuší tajemnou mystickou píseń vęcnosti. Hudba, zpęv jest ohlasem srdce skladatelova; jest to promítnuté nitro skladatelovo se všemi jeho nejjemnęjšími záchvęvy — jaký skladatel, taková i jeho hudba. Skladby jeho jsou výslednicí všeobecné i jeho osobní kultury, výslednicí zivotního názoru a zvláštę jeho nábozenského cítęní. Jen povrchní pohled do dęjin hudby o tom kazdého presvędcí. Vezmęme skladby stredovęku, velikého pevnou, cistou vírou, nezkalenou falešnými sofismaty a lesklými blu- dickami racionalismu osmnáctého coparského století. V skladbách Palestrinových a jiných ze zlaté klassické doby hudby církevní cítíme dech hluboké, uprímnę zbozné duše, zde mluví k nám pevná víra, kdezto ve skladbách z doby coparské, z doby tak zvaného osvę- tárství, cítíme tu nasládlou męlkost a povrchnost doby i jejích skladetelűv: v zivotę samá kudrlinka, samý cop a i v hudbę Proto prvním pozadavkem skladatele píšícího skladby církevní jest, aby byl osobností nábozensky cítící, umęlecké potence ovšem predpokládáme; avšak to nám nedostací. My zádáme po skladateli píšícím pro katolickou liturgii, aby byl osobností katolicky cítící a duše jeho aby posvęcena byla láskou a zivou vírou v pravdy a ideály naší svaté víry a její bohaté liturgie. Naše liiurgie nechce buditi svými úkony nęjaké mlhavé city a nálady, nýbrz urcité city s vyhranęnými profily, odpovídajícími charakteru doby a jednotlivých úkonű. Hudba chrámová má dodati lesku tęmto úkonűm, má liturgii hudebnę illustrovati a dojem její sesilovati. Není-li nitro skladatelovo prohráto a zaníceno láskou k tęmto ideám naší víry, jak mozno bude jemu buditi ji v srdcích posluchacű a reproducentűv; vzdyf kazdé umęlecké dílo jest fotografií nitra skladatelova, jest ohlasem jeho vnitrního zivota; jak mozno roze- hráti druhé chladem a lhostejností? Budto pak zűstanou skladby jeho suchopárným lepe- ním akkordű anebo probudí snad vmysli posluchacű city, avšak nikoliv ony, jez církev svojí liturgií buditi chce, nýbrz zcela jiné, mozno i úpinę nízké. Naším ideálem není hudba bez krve, bez zivota; ne, nechf jest pina svęzích myšle- nek, kazdá myšlenka jako jiskrící hvęzda a celek af jest prozáren jako leskem drahokamű, zivou vęrou a láskou k nejcistšímu ideálu lidstva, k Bohoclovęku Kristu Jezíši; právę tato láska k nęmu a jeho bozským naukám dá našemu umęní vyšší svęcení. — My cekáme Palestrinu XX. století, duševního giganta hlubokých myšlenek, aristokratické formy, jenz by męl v pohotovosti všechny výrazové moderní hudební prostredky, víru prvních století, lásku Milácka Pánę a jako výslednici všech tęchto vzácných kvalit napsal nám moderními prostredky umęlecká díla, odpovídající všem pozadavkűm hudby posvátné. | ||||
|