|
| ||||
| ||||
|
XXXIX. CYRILL 199
Umęní ostatnę —jako kazdý prostredek výchovný nemusí pűsobiti jen prímo na jednotlivce predvádęním vzorű nebo odstrašujících príkladű, ale vidęním do dálky a hloubky műze slouziti neprímo nejvyšším zájműm lidstva. Zdravý, prirozený rozvoj a trvalý zdar umęní není mozný bez vzájemnosti mezi umęlci a národem. Jen vzájemným pűsobením umęlcű a obecenstva műze se umęní zdravę roz- víjeti. — Zálezí tudíz nemálo na tom, jak se staví k dojműm umęleckým nejen nejuzší krouzky obecenstva, nýbrz i nejširší vrstvy spolecenské. Má-li umęní opravdu tu moc, kterou na nę klade vzdęlaný svęt, jenz prední zástupce jeho radí k nejvętším muzűm, myslitelűm, státníkűm, vynálezcűm, jakozto dobrodincűm lidstva, musí se hodnota jeho zakládati ještz na nęcem jiném, nez na pouhé zábavę, na nęcem, co je ciní potrebným, ba nezbytným veškeré spolecnosti lidské. (Hostinský.) Umęní není hra, umęní je práce a pravda: nejvyšší opravdovost, nejvyšší vroucnost, nejménę sobectví, nejménę rozkoše -- všecko posvęcení a všecka ušlechtilost.« (Ruskin.) Umęní je zárlivý mistr; netrpí tríštęní, clice muze celého. Skutecné díla umęlecké musí být dílem celého clovęka: hlavy, srdce, rukou. Umęlci, aby prinesl pravé umęlecké dílo, je treba bohatého fondu Nejmocnęjších citű, veliké lásky i veliké bolesti, úzasu, sna, touhy, nadšení. Hore je lázní, v níz se dennę musí koupati talenty, aby z nich vyrostli velicí umęlci. Za vše nutno tęzce platiti . . . Za slávu casto štęstím celého zivota. Pravý umęlec povznáší zrak svűj nad cas a nad lidstvo samo. Nic ho nezdrzí. Snazí se uspokojiti jen sama sebe, vytrvává na cestę, kde proń mnohdy není nez bída, zapo- menutí. (E. Michel.) Kdo cetl zivotopisy vynikajících umęlcű, seznal, ze zivot vętšiny jich byl skoro nepre- trzitou radou utrpení duševního, strádání hmotného. Jak málu z nich dostalo se pochopení, uznání — dokud byli zivi! Jak casto frivolnę, povrchnę, bez vázného premítání i uvazování odbude se pozdęji slavené dílo! Casto skoro obycejnę — ti, kdoz setkávali se za ziva jen s netecností a s bídou, uctívají se po smrti zvláštním kultem. -- Nelze se dosti vynadiviti mistrűm, kterí zápasili az do konce, kterí jen svému umęní zijíce, nalezli v nejskrytęjších záhybech své bytosti tajemství výtvorű, které nás hluboce dojímají a uchvacují. — Jaké nadlidské síly a povznesení u nich vidęti, kdyz pri zivé citlivosti, jíz se jim dostalo ve vętší míre nez jiným, dovedli se chrániti prede všemi prícinami rozptýlení a oslabení svého genia. Potlacivše hlasű vášní nebo mámení zahálky, energií dobytou ze svých vloh a svou vűlí, vlozili se cele a jaksi se vtęlili ve svá díla. Za to však okoušeli ryzí radosti tvorení a poznali chvíle plodné cinnosti, jez povzná- šely je nad lidstvo, nad všechen rmut a shon zivota obycejných pozemcanű. Zanechali po sobę nęco, co nehyne, a pobývají na dlouhé vęky mezi námi, aby nás dojímali a oblazovali, rozvádęjíce svou cinnost daleko, daleko za hrob stále zivoucím výrazem myšlenky své. — Umęní klade cím dál tím vętší nároky smyslového i duševního ústrojí na tvűrce i obe- censtvo. Umęní není zjevem pomíjejícím, jen pro chvilku významným. Zanechává trvalé stopy v duchu lidském, je plodem i cinitelem lidské kultury a tudíz i jejím męr í t k e m. Proto je kazdý národ povinen nejen vypűjcovati si od jiných pozitky umęlecké, nýbrz také vlastní tvorivostí zápűjcky spláceti. Tof povinnost mezinárodní: nekoná-li který národ této povinnosti, neslouzí mu to ke cti a zmenšuje to i jeho váhu politickou. A nejvíce to platí o umęní. »Nebof umęlecké dílo,« jak praví Ruskin »není jen dílem celého clovęka, jedince, ono je dílem celého ná roda, vší jeho síly po vęky shrcmazdované. Ne umęním hodiny, ani umęním zivota (jed notlivice), ani umęním století, ale pomocí nescetných duší musí být sdęlána krásná vęc.« Je tedy pęstování umęní pozadavkem národním. Tomuto pozadavku vyhovuje se pod- porou, pomocí, ochranou, volností umęlcű a pécí, by jejich výtvory byly prístupny lidu. Umęní je rovnocennou soucástí kultury spolu s vędou, a kdo se o umęní nestará, je stej- ným polovzdęlancem jako ten, kdo nedbá vędeckého vzdęlání. Teprve umęním se vzdęlání uceluje v pravou kulturu clovęka. Vęda a umęní jsou projevy vyspęlé kultury a nesmęjí býti odlucovány od zivota. Proto vyspęlost národa jeví se mimo vędy také jeho umęním a pod- porou umęní. I nejvętší národové byli by v tomto kulturním zápasu o umęní sami o sobę slabí, aby sami vykonali to, co pred nimi vykonala rada národű za nękolik tisíciletí. Tím více ovšem se musí k celkovému vývoji pripnouti malý národ, musísemujednati | ||||
|