|
| ||||
| ||||
|
210 CYRILL XXXIX
vými drzenými táhlými tóny v orchestru, ci- Maria a josef v jich stanu vidęli rozkvétat nícími pocit prázdnoty, klidu, stejnomęrného pűvabű jeho pel« ... Oratorium zakoncuje zivota, bez rozcilování a neprátelského vy- krásný — vysoce zajímavý sbor á capella, hrozování a zdá se, ze ony tóny mají také »Chorus rnysticus<, v jehoz samém ukoncení, symbolický význam, nebol bezprostrednę po jako zlatá zár nebes zavzní ještę »Amen« té zacíná vypravující tenor: »Po deset let sboru neviditelných andęlű. FEUILLETOI`1. 0 ZE ZÁPISKU REDITELE KU0RU. (O lidové písni.) Nejhorší prícinou jest: c a s t é v y d á v á n í n o v ý c h z p ę v n í k ű a v nich z m ę n y melodií i textu. Tot hrobarství lidové písnę! Není odpornęjšího zjevu, jako trebas jedna a táz píseń trojím rűzným textem opatrená. —Tím, ze literáti starí męli stále tytéz písnę, zejména Roráte vznešených krás nedostizných, dá se mysliti ten krásný rozkvęt zpívání po vší vlasti. Marnę hledá, kdo hledá, kdyz nejlepší jest nalezeno. Tu nedej se nikdo mýliti. Lid, co rnu prirostlo k srdci slovem i melodií, nerad ztrácí. Špatnými novotami zavírají se lidu ústa; pak zarputile mlcí! Tím ovšem není receno, ze lidová píseń se nemá nikdy reformovati. Naopak treba jest jí zbavit prí- •.ięskű, které bęhem doby melodický pűvodní útvar zohyzdily a na základę kritického studia staroceských rukopisű a starých tiskű stanovit pűvodní znęní písnę nebo její vrcholný bod vývoje a ten dát lidu do ruky. Nez bude materiál tento sebrán a kriticky zpracován, postací Svatojánský kancionál nebo Oltár jako výklad všeho lidového zpęvu. Predęlávati neb opravovati Svatojánský kancionál bez srovnávání s literaturou XV. a XVI. století jest nemozno. Kancionál Svatojánský má pramenem Svatováclavský kancionál Šteyerűv ze XVII. stol., který stavbu písní porušil, setrel vlivem svętské hudby originalitu církevních tonin a zvláštę závęry písní pridáním nesprávných akcidencií úpinę nękde skreslil. Proto další opravy a prešívání kanc. Svatojánského jsou všechny neštastny. Musíme míti svého Báiim- kera a Leisentritta, pak műzeme krásu starých písní odhaliti, j e d n o u p r o v z d y stanoviti presnę melodii i rhytmus její, od nęhoz pak nebude dovoleno se uchýliti, jako není na pr. dovoleno premalovati starý krásný obraz neb predęlávati sloh kostela na jiný, ale je dovoleno malovati obrazy nové a s t a v ę t i k o s t e 1 y nové. Architektura a plastika dle správných zajisté principű umęleckých snazí se staré památky uvésti v pű- vodní jejich stav, nic nepredęlává, nic neprizpűsobuje. Je-li na pr. v gotickém kostele barokový oltár a baro- ková kazatelna, nechá je v gotickém kostele, pouze je uvede ve stav ten, jak vyšly z ruky umęlcovy. Bohudíky, prestalo vyhazování vęcí z kostela, jez samy o sobę jsou pravými umęleckými kousky, ale náhodou v jiném slohu a z jiné doby jiz zdi kostela. Tyto principy musí platiti i pri lidové písni. )e-li píseń z XV. stol., musí obdrzeti pűvodní svűj útvar a je povinností vędy, tento útvar nalézti. Jestlize píseń komponoval skladatel ve stol. XVII[., musí i dnes podrzeti svűj barokový ráz a je zrovna tak oprávnęna, jako píseń stará, je-li ovšem umęlecká; sloh sám sebou ji ani nedoporucuje ani nezakazuje, jako kostel i gotický i barokový jest oprávnęn, je-li ovšem umę- l e c k y postaven. Jako nestací pouhý polír na rekonstrukci starého kosteta, tak nestací sebe vętší praktikus v církevní hudbę nebo ve školním zpęvu na rekonstrukci starých písní církevních. Je tu treba nejen hudebníka, ale i historika, clovęka, jenz ovládá hudební vędu, aby mohl stanoviti pűvodní nebo nejvyvinutęjší typy jednotlivých písní. Budou-li ty jednou nalezeny a stanoveny, nemá nikdo práva je predęlávati, jako nesmí nikdo historická fakta prizpűsobovati dobę prítomné. To platí o f o r m ę m e l o d i e . Zdali a jak daleko lze pro praktickou potrebu texty upraviti, at rozhodnou ti, kterí se zabývají historií literatury. Jen bych ucinil malé prirovnání. Predstavme si starý rukopis, v nęmz zapsána jest polyfonní skladba starým mensurálním písmem. Co uciní s ní hudební vęda? Je dvojí cesta. Bud skladbu tu spartuje ve starých klících a rhapsodicky podlozí text, jak jest v origi- nálu, cili porídí vydání, abych tak rekl, f i 1 o 1 o g i c k é ; nebo skladbu prepíše do moderní partitury v klíc g a f, pridá znaménka prednesu a u p r a v e n ý t e x t podlozí dle presných pravidel rhytmických. S v 1 a s t n í s k 1 a d b o u v š a k s e h n o u t i n e s m í. To vydání ]ze nazvati proti filologickému p r a k t i c k é. Podobnę treba jednati pri p r a k t i c k é m vydání starých molodií písńových. Princip je tu zcela jasný. Ale co pozorujeme zvláštę v poslední dobę? Nűzky pracují. Zpęvník má býti pramenem prijmű pro podpűrné spolky školní. | ||||
|