|
| ||||
| ||||
|
XL CYRILL 7
Nuže, jak jest podkládati text melodii ? Podejme si příklad toho na n o v é m tónu epištoly. Vedle obvyklého dosud způsobu zpívati epištolu, t. j. recitovati ji na jednom tónu, dovoluje Ed. Vat., ano přeje si snažně, aby se zaváděl způsob, o němž právě chceme jednati, »valde optandum est, ut, loco praedictae lectionis in aequali voce, adhibeatur tonus sequens ... « (1. c.). Jaké je schema tohoto tónu ? Nechme prozatím stranou titul epištoly, jenž má ně-které zvláštnosti, a odvodme si pravidlo z textu epištoly. Metrum. Punctum. Surge, illumináre Jerúsalem: qui-a ve-nit lúmen túum: etgló-ri -a Dómi-ni sú-per te ór-ta est. Tímto způsobem zpívají se všecky věty epištoly, vyjímajíc poslední. Je to, jak vidíme, liturgický recitativ se dvěma různými melodickými úryvky, z nichž první = »metrum«, zpíváme při středníku, dvojbodu*) a čárce, druhý = npunctuma při bodu. Oba úryvky jsou o dvou přízvucích; metrum má mimo to ještě jednu slabiku přípravnou, již jsme označili znaménkem +. Věděti, že metrum a punctum v epištole jsou úryvky přízvučné, jest pro zpěváka velice důležito. Vyskytujíf se vedle úryvků přízvučných také nepřízvučné, t. j. takové, f při nichž se slabiky podkládají notám úryvku bez ohledu na přízvuk.g Abychom nešli pro příklad daleko, podejme si ukázku řečeného na útvaru,', kterým jest dle Ed. Vat. zpívati otázku. t h a h tic ~r _-~- _ - p —M ^ 1. Fílius meus es tu: ego hódie gé- nu- i - te? 2. Numquid odísse possumus et di - lí - ge - re? 3. Quis con- tra nos ? 4. Quam-ob-rem? 5. Sed quid? 6. Quis? Na uvedených příkladech vidíme, že Ed. Vat. vyjadřuje otázku melodickým úryvkem h—a—h—hc, jemuž jest podložiti poslední čtyři slabiky věty tázací bez ohledu na jejich přízvučnost a délku. Je-li věta tázací delší, zpíváme první část její na recitantě a klesáme o půltón při slově, které jest blízko otazníku a v souvisu se slovy následujícími (př. 1.2.). Není-li před slovem, jímž opouštíme recitantu (v př. 2. et) rozdělovacího znaménka, ne-prodlužujeme poslední noty recitanty (possumus) a neděláme pausy po ní. Je-li věta tázací kusá a obsahuje bud jen čtyři slabiky anebo méně než čtyři, pod-kládáme je notám h—a—h—hc dle počtu slabik, jak vidíme na př. 3. d. S. 6. Při tom třeba poznamenati, že podatus hc nesmí býti rozloučen ve dvě samostatné noty. Tímto způsobem se zpívá otázka netoliko v epištole, nýbrž i v evangeliu, v profeciích, v lekcích, v kapitulu atd. Tak tedy třeba podkládati text melodickým úryvkům, při nichž není »metrum« Jinak tomu jest v případě, o němž máme jednati, a v němž oba melodické úryvky jsou přízvučné. Metrum i punctum jsou v tomto případě o 2 přízvucích, čili — abychom užili výrazu z metriky známého — o dvou melodických stopách, jejichž přízvuky jsou označeny šikmou čárkou nad notou. Tyto melodické stopy, čili, jak metonymicky říkáváme, melodické akcenty, mohou býti o dvou, nejvýše o třech notách (po případě notových skupinách), poněvadž i jednoduché stopy slovné nemohou obsahovati více než tři slabiky, jelikož v latině po slabice přízvučné, která se podkládá notě přízvučné, může následovati jedna, nejvýše dvě slabiky bezpřízvučné. Abychom se přesněji a kratčeji vyjadřovati, nazývejme stopy dvoučlenné spondejskými (I .), stopy trojčlenné daktylickými (1 ..). Jak vidno, užívám zde slov snondejský a daktylický ve smyslu rhytmickém, a nikoli časoměrném. (Příště dokončení.) ') Následuje-li po dvojbodu řeč přímá, jest zpívati slova před dvojbodem na jednom tónu. | ||||
|