|
| ||||
| ||||
|
XL. CYRILL 23
Z příkladů těchto poznáváme, že se závěr epištoly skládá ze dvou přízvuků, které však nejdou bezprostředně za sebou, jako při metrum a punctum, nýbrž jsou od sebe několika notami odděleny. První akcent umísfujeme před posledním členem periody anebo před poslednimi slovy, jež dávají dohromady nějaký smysl. První i druhý akcent může býti bud spondejský anebo daktylický, jak vidíme na př. m, n. Slovo jednoslabičné nepřiděluje se rhytmicky ke slovu předcházejícímu, jako jsme činili při úryvcích dvoupřízvučných souvislých (metrum a punctum), nýbrž dostává přízvuk a klade se tudíž pod notu, vlastně pod podatus přízvučný. jelikož pak po této slabice pří-zvučné nenásleduje slabika bezpřízvučná, nazýváme tuto kadenci, jak jsme se svrchu zmínili, kadencí kusou, zkrácenou - _ »correpta« (př. o)• Co zde řečeno o slovech jednoslabičných, platí také o nesklonných slovech hebrejských) a o všech pádech slova Jesus, jichž poslední slabika se považuje za přízvučnou.*) (Př. P.) Končí-li epištola otázkou, nedbáme otazníku a uzavíráme ji stereotypně úryvkem pra závěr stanoveným (př. qu). E. BEZECNÝ : (Pokračování.) Repetitorium dějin hudby. 4. Orgány artikulačními, jichž pomocí tvoříme samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty), jsou rty, jazyk, patro, zuby, dutina ústní a dutina hltanová. A. Každé samohlásce odpovídá určitý útvar dutiny hltanové a ústní. Při hlásce »a« na př. leží jazyk vodorovně, ústa jsou široce otevřena ; při hláskách »e« a »i« zvedá se hřbet jazyka postupně směrem ku tvrdému patru, při hláskách »o« a »u« zaokrouhlí se ústa a hřbet jazyku přibližuje sek obloukům patrovým. Četnými pokusy jest dokázáno, že každé samohlásce odpovídá charakteristický vrchní tón, na př. vokálu »a« vrchní tón mezi e2 -gis2' vokálu »i« mezi e4-f' atd. 3. Souhlásky vznikají: a) náhlým povolením odporu, který staví se proudu vzduchovému v cestu (p, b, d, t); b) prostupem vzduchu zúženými částmi dutiny ústní (s, š, ch, atd.) ; c) tím, že při zavřených ústech — jazykem neb pysky — uniká vzduch dutinou nosní (m, n, 1) ; d) tím, že na artikulačních okrscích vzniká kmit jako u jazýčkových píšfal (r, ř). Podle artikulačnich okrsků rozlišujeme souhlásky retné (l, p, f, v, m), jazykové (t, d, s, š, z, ž, n, r, ř, 1) a patrové (k, g, ch, j). Dle způsobu vzniku jsou souhlásky explosivní, vznikající rozražením závěru retního(p), jazykozubního (t), jazykopatrového (k), závěru ústního (b, d, g); dyšné vznikající třením vzduchu ve zúženinách (f, v, s, š, z, ch, j, h) ; polohlásky (r, m, n, 1, z). Nejdůležitější pro vyučování zpěvu jest však rozdělení souhlásek ve zvučné (fonické) a bezezvučné (afonické). Při fonických — m, n, ], r, s, z, ž, atd. — zní hlas v době závěru ústního; afonické — t. j. bezezvučné jsou b, d, t, p, atd. II. Počátky a vývoj uměleckého zpěvu až do roku 1600. Až do konce XVI. století, doby to, kdy vznikla monodie, byla církev jedinou pěstitelkou umělého zpěvu. (Viz Rep. ot. 4.) )iž ve III. a IV. století starali se papežové o vy-školení dobrých pěvců jako papež Silvester a sv. Hilarius ; později pak papež Rehoř Veliký (viz Rep. ot. 5.) založil v Římě pěveckou školu, v níž sám vyučoval. Velikých zásluh o rozšíření řehořského chorálu získal si Karel Veliký. (Viz Rep. ot. 6.) Chtěl míti ve své říši jednotnou liturgii a jednotný zpěv. Vyžádal si proto od papeže Hadriana pěvce, kteří měli seznámiti zpěváky jeho říše s autentickými řehořskými melodiemi. Tak vznikla dle římských vzorů škola pěvecká ve sv. Havle, Metách, Soissonu, Orleansu, v Paříži, v Cambrai, Lyonu *1 Dle výsady, jíž v Římě dobyli benediktini solesmesští, jest každému dovoleno při úryvcích o jednom přízvuku nedbati slov jednoslabičných a nesklonných hebrejských (incl. slovo Jesus) a stanoviti i při nich přízvuk dle pravidel, jež jsme uvedli při úryvcích dvoupřízvučných (metrum a punctum). lest tedy do-voleno přiděliti slovo jednoslabičné ke slovu předcházejícímu a při nesklonných slovech hebrejských nemíti zření k duchu jazyka hebrejského, nýbrž dbáti pouze přízvuku v textu latinském označeného: Jerúsalem. Melchísedech, Míchaěl atd. Při dvouslabičných: David, Sion etc. není ovšem přízvuk na prvé slabice zvláště označen. | ||||
|