|
| ||||
| ||||
|
XL. CYRILL 25
kdykoliv má arcibiskup pontifikální mši. Zádá-li liturgie dvě slavné mše, jako o vigiliích, v postě a v suché dny, začíná Prima v 10 hodin; po Terci je zpívaná mše připadajícího svátku, po Sextě nebo po Noně je mše vigilie nebo ferie. Ve čtvrt na čtyry odpoledne jsou zpívané nešpory, po nich kompletář a požehnání. 0 půl šesté Matutinum a Laudes náslédujícího dne. 0 nedělích je kompletář v 7 hodin večer, po něm kázání a požehnání. O církevní hudbě v kathedrále westminsterské o vánocích píše hudební kritik James Britten v časopisu »The Universe« (2. ledna) takto: »Vánoční hudba v kathedrále westminsterské se ovšem udržela na výši, se které bohdá tak hned nesestoupí. Palestrina a Orlando Lasso poskytli hlavní materiál pro mešní hudbu o svátcích: »Missa Papae Marcelli« a »Ecce ego Joannes« onoho byly zpívány při slavné mši sv. na Boží Hod a na sv. Jana vztažně; Orlandovy „Missa Quinti Toni« a »Douce Mémoire«, velice vábivá to komposice (»an Exceedingly attractive composition«), byly provedeny o vigilii Božího Hodu a na sv. Štěpána. C r e d o právě uvedených mší bylo vynecháno podle obyčeje, podle něhož se v kathedrále vždy zpívá Credo chorální. Tento obyčej by se velice doporučoval, lzdyby byla naděje, že by se lid seznámil s tímto zpěvem tak, že by mohl spolu zpívati ... tak jak jsou to zvyklí slyšet ti, kdož byli přítomni velikým sjezdům francouzských katolíků. Avšak to není pravděpodobno (u nás), pokud C r e d o bude přednášeno střídavě mužskými a chlapeckými hlasy způsobem, který se nápadně liší od pečlivého provedení polyfonní hudby. Zdálo se mi, že podobným nedostatkem důstojnosti trpěly střídavé verše podle krásného nápěvu Palestrinova Magnificat, zpívané při nešporách štědrovečerních.« Tolik o církevní hudbě v kathedrále westminsterské. Bylo již v předešlém článku poznamenáno, že není všude stejná horlivost ohledně správné církevní hudby a liturgického zpěvu, zvláště pak ohledně gregoriánského zpěvu. Jsou i v Anglii lidé bojácní, kteří vidí hned celé hory obtíží, když běží o správné provedení předpisů o liturgickém zpěvu a církevní hudbě. V té příčině píše prostý laik p. S. P. Jacques, který však miluje krásu domu Božího, ve zmíněném časopisu »The Universe« ze dne 16. ledna t. r. »Odpůrci Vatikánského vydání a chorálu vůbec jsou stále nakloněni zveličovati obtíže zde se vyskytující, a mnohým jejich námitkám sluší rozuměti c u m g r a n o s a 1 i s: skutečnost dokazuje, že pro zpěv lidu nelze nalézti jednodušší skladby než je chorál. Příčina, pro kterou se na začátku nezamlouvá, je, že lidé jsou zvyklí na mensuru a že se matou, když místo mensury se jim podává volný rhytmus; avšak jakmile si ucho přivyklo slyšeti gregoriánský zpěv, posluchač znenáhla nabývá porozumění, a zpěv se mu líbí víc a více. Chorál, pokud je církví určen pro lid, je skoro všechen jednoduchý — obyčejně jednoslabičný aneb toho druhu —jako na př. hymny, žalmy a antifony církevního officia anebo Orďinarium Missae; a kde hudba je trochu bohatší, jako při Kyrie, nápěv snadno jde k sluchu. Bohatý zpěv Responsorií a Graduaiií není určen pro lidový zpěv; aniž je třeba, aby se děly pokusy ponechati ostatek Propria mše lidu.« Na konec doporoučí pisatel, aby byl založen zvláštní spolek pro pěstění chorálu : »Catholic Plainsong Society« a prohlašuje, že by ochotně věnoval svůj volný čas snahám takového spolku. Budiž zakončen tento článek velezajímavou zprávou, kterou přinesl americký časopis »America- v prosinci minulého roku. Čteme tam (číslo ze dne 13. prosince): »Výslovným přáním sv. Otce v jeho Motu Proprio o církevní hudbě — je tomu nyní 10 let — měl býti posvátný zpěv opět vrácen lidu, tak aby se mohl činně účastniti úkonu církevních, jak to bylo za starodávna. V diecesi pittsburtiské je přání Jeho Svatosti prováděno s uspokojivým výsledkem: gregoriánskému zpěvu se vyučuje na školách soustavně, a na mnohých z nich tento zpěv je pojat do řádného běhu (»is made part of the ordinary curriculum«). O nedávném »Thanksgiving Day« (_= svátek Díkůčinění) zpivalo jedenáct set dítek z osmi farních škol »Ordinarium Missae”, kdežto proměnlivé částky mše byly předneseny mužským sborem, který po Offertorium zazpíval »Tibi laus« od Orlanda di Lasso. Vyučování (zpěvu) na školách potkalo se s tak dobrým výsledkem, že za pět let ovládaly děti pět gregoriánských mší. Zpívají je ve svých farních kostelích o nedělích po celý rok, a tak mají potěšení, že samy pějí Pánu Bohu, místo aby naslouchaly choru, jenž staví na odiv své výkony.« Erdington, Anglie. | ||||
|