|
| ||||
| ||||
|
X L. CYRILL 35
známky pro své vyspělejší žáky, jimž je potom předehrává, ale nabývá sám znamenité zručnosti nejen jako dovedný hráč na varhanách, ale i jako routinovaný skladatel. Záhy poltoušel se i ve skladbě. Různé výroční doby církevního roku dávaly mu podnět a časem přímo vyžadovaly na něm jako řediteli kúru rozmanité skladby ke vlastní potřebě. Proto pro svátky vánoční skládá pastorální mši s průvodem orchestru. Pro sváteční odpoledne píše dvoje litanie. Ku slavnosti Vzkříšení složil skladbu Regina Coeli. A když objevila se potřeba instruktivních skladeb ku vyučování, nebyl dlouho na rozpacích. Pro pokročilejší žáky a vlastní svoje dítky, zvláště nadaného Václava Jana (potomního slavného virtuosa a skladatele Jana Ladislava) upravil řadu sonát pro klavicembalo. A pro sebe ku vlastní potřebě a potěše na veliké slavnosti komponuje obtížné fugy a toccaty na varhany, nejoblíbenější svůj nástroj. Avšak to mu nepostačuje. Hodlá zvelebiti i zpěv lidový, dětský v obyčejné dni. Na svátky dovedl již připraviti slavnostní hudbu, ale slavností je přece jen pořídku. Neméně důležitou zdála se mu potřeba zvelebiti zpěv chrámový ve dnech obyčejných. Toho nechtěl zanedbati. Jako učitel dobře věděl, že dítky některé písně zpívají rády a při jiných se nudí. Za zpěvu nesených písní, zvláště vánočních, sotva které dítě umlká, ba každé pěje z vroucího svého srdéčka. Vypravuje se, že Josef Haydn k nejkrásnějším svým dnům po-čítal onen, ve kterém slyšel kdysi v Londýně zpívati na 2000 školních dítek v chrámě svatopavelském. Byl prý unesen tím nevinným hlaholem dětských hrdélek, těmi jásavými tóny, jež nesly se do výšin ke klenbám chrámovým. Opravdu není nic krásnějšího, nic dojemnějšího nad pěkný dětský zpěv. Bohužel, slýcháme toho krásného zpěvu dětského trochu málo. Nyní vlastně má největší úkol pí•i chrámové hudbě varhaník. Dokud bývaly kůry pině obsazeny, dokud u každého pultu stála řada hudebníků, bývaly často varhany nástrojem vedlejším. Nebyl také pocifován tolik nedostatečný stav varhan ba ani varhaníkův. Nyní se věc obrátila. Pulty na kůru osiřují. Chrámových hudebníků a zpěváků je čím dále tím méně. Ředitelé kúru jsou nuceni nahrazovati nedostávající se hlasy varhanami. Je tudíž třeba míti dobré varhany o nejrozmanitějších rejstřících a spolehlivé varhaníky. Kult varhan roste. Varhanářství se zvelebu)e. Chrámová hudba omezuje se nyní leckde na zpěv s prúvodem varhan nebo někde snad spíše na hru na varhanách se slabým průvodem zpěvu. A přece již David v žalmu 33. ve verši druhém zpíval: »Chvalte Hospodina na cymbále, harfě, na loutně a na nástroji o desíti strunách« a v následujícím verši třetím: »Zpívejte jemu píseň novou a hulte dohře a zvučné!« Když Antonín Dvořák k výzvě zakladatele akademie Hlávky napsal svoji mši, pro-hodil při prvním provozování jejím: »Zde se nedá nic dělat.« Chtěl tím říci, že tato hudební forma je propracována již tak zevrubně a rozmanitě, že je opravdu těžko najíti něco, co by zde ještě nebylo. Zde se nedá tedy nic dělat, aspoň ne mnoho nového. Avšak v písni, dle mého názoru, dalo by se ještě velmi mnoho dělati. Nedaří-li se nyní někde zpěvu chrámovému, vidím skoro hlavní příčinu (ovšem mezi jinými) v nedostatku vhodných písní — skutečně cenných písní. A v tom vidím opravdovou vyspělost ducha Dusíkova, že postihl cenu dobré písně, nespokojiv se patrně s dosavadními. Předstihl tím svoji dobu. Sice zpěvu mělo se ve školách učiti dle vládních instrukcí z roku 1778. Ale do škol zaveden zpěv opravdu až dvorním dekretem ze dne 1. prosince 1781. Zároveň nařízeno poznovu 16. října 1782, aby normální školní knihtiskárna v Praze vytiskla německé a české vydání kostelních písní s potřebnými nápěvy, ježto zpěv je (jak se vysvětlovalo v nařízení) způsobilý povznášeti zbožnost v lidu. Dusíka patrně neuspokojoval výběr v novém zpěvníku. Tehdáž byl zrovna v piném mužném svém věku. Pokusil se tedy sám také ve skladbě písní. Nebylo to snadno. Neměl k tomu dost dobrých vzorů. A co hlavního: nebylo dobrých textů. Tehdejší doba hýřila zrovna nevkusnostmi hudebními a zvláště textovými. Mimo to jazyk náš byl v úpadku. Píseň je zvláštní útvar. Je to původní, nepomíjející projev prvotního vývinu duševního a zůstává stálým průvodčím lidské kultury ve všech jejích obdobách. Mění se jako výraz citu, jehož je projevem, dle různých duševních nálad a potřeb. Je vázána na rhytmicky melodické členění výrazu. Jelikož se drží pevnější, ustálenější formy než kterýkoli jiný poetický útvar, stává se mnohdy, že se zdá jednotvárnou. Proto její forma snadno se | ||||
|