|
| ||||
| ||||
|
62 CYRILL XL.
životě jsem poznal, co by mohlo býti vykonáno od lidového sboru, dovedně vycvičeného, který se rozhodl povznésti hlas ke chvále Stvořitele.... Když jsme na Boží hod velikonoční jedním hlasem zpívali »Kyrie«, zdálo se, že jsme v pravdě prosili Hospodina, aby se nad námi smiloval. Neméně, když jsme zpívali »Sanctus«, pocifovali jsme, že jsme velebili Pána Boha zástupů, pokud je člověk s to jej velebiti.... Nikdo nebyl němým ; ale jinak zase nikdo nekřičel aniž zpíval pro sebe. Hlasy byly sice obyčejné (ordinary`, ale dobře ovládané (well controlled) a proto nebyly nehudební « Tuto zajímavou korrespondenci v »Tabletu« doplňuje velice pěkně zpráva uveřejněná v katolickém illustrovaném týdenníku »The Universe- ze dne 15. května t. r. V rubrice »Miscellany« (- >Rúzné«) čteme: »Mr. John A. Randolph byl v Nivellesu v imposantním románském chrámu Páně kollegiátním sv. Gertrudy přítomen slavné mši sv tak nábožně a dojemně zpívané (chorálně); jakou nikdy ještě v Bel;;ii neslyšel. Introit, Graduale, Offertorium a Postcommunio byly zpívány mužskými na kruchtě, kdežto Benedictus, Agnus Dei a všecky odpovědi byly zpívány sborem jednoho sta školních dívek, které zaujaly jednu část střední lodi., V nejnovějším čísle »Tabletu- (ze dne 30. května) jiný dopisovatel, který se podpisuje: »Jiný návštěvník sheringhamský, docela souhlasí s předešlou korrespondencí v otázce liturgického zpěvu. Z jeho dopisu vyjímáme: »Zde je farnost (totiž Sheringham~, která, pokud vím, vešla v život teprve před pěti nebo šesti lety, založena v pařeništi protestantismu a nevědomosti, s osadou skládající se většinou z konvertitů, a zápasící se všemi obtížemi, jež se vyskytují uprostřed takových okolností; avšak služby Boží jsou vykonávány s uctivostí a takovou přesností, jakou behužel často pohřešujeme ve velíkých a od dávna existujících farnostech. Jak často bývá sluch posluchače mučen a nábožnost zaháněna pokusem nekompetentního sboru provésti mši od Mozarta anebo Haydena (mohla by se pojmenovati »Missa con variazioni«, nebof variace jsou často roztodivné!); anebo, což jest o málo lepší, nějakou rozředěnou skladbu, která se tak málo hodí k vznešeným slovům liturgie jako by se hodil mosaz za ovrubu diamantu ! V Sheringhamu slova církve jsou zpívána k hudbě církve — kterouž jest ten velkolepý starý chorál, jenž konečně po dlouhém ho zanedbávání jest opět uváděn v obyčej, dík našemu Svatému Otci, Piu X. Ministranti a lid, — všichni zpívají s chutí zpěv, který znají, a — o tom jsem přesvědčen, — si za-milovali; a výsledek v mém vlastním případě, jakož i mnohých jiných, je skutečné pro-hloubení uctivosti a nábožnosti. Kněz pěje »Sursum corda«, a z každé žilky naší bytosti přichází odpověd: »Habemus ad Dominum«. Ke konci vzdává dopisovatel zaslouženou chválu horlivosti tamějšího faráře. Myslím, že čtenáři yCyrillaR budou souhlasiti s těmito dopisy. Není ovšem třeba, aby lid zpíval všechno. V tom ohledu je Sheringham jistě ojedinělý případ. Ideálem Sv. Otce jest, aby lid se zúčastnil zpěvu Ordinaria Missae; ostatní sluší ponechati sboru zpěváků. Chce-li kněz někde zavésti chorál, nejlepším prostředkem k tomu bude sbor chlapců, anebo smíšený sbor školních dítek. Ti nechaf zprvu zpívají všechno, a až si lid na ten zpěv zvykne, připojí se k zpěvu Ordinaria téměř mimovolně. Pro české písně kostelní zůstane dosti místa při tiché mši sv. a při odpoledních pobožnostech. Kéž by každý kněz, jehož se týká, byl přesvědčen, že ve správném liturgickém zpěvu najde klíč k srdci lidu, či lépe, že správný, důstojný liturgický zpěv bude klíčem k pokladům milostí. Erdington (Birmingham) v Anglii. Repetitorium dějin hudby. E. BEZECNÝ. (Pokračování.) 5. Zpěv v XIX. a XX. století. Vyni- kající zpěváci a nové směry. Ve směrech, zahájených A. S c a r l a t t i m, pokračuje začátkem XIX. stol. ve svých italských operách R o s s i n i. Jeho díla vyžadují veliké lehkosti a jistoty v ovládání technické stránky zpěvu. Těmto zvýšeným požadavkůmvyhovuje dílo Garaudéovo »Methode complěte du chant«. Stejnou skoro dobou vytvořil S p o n t i n i svou »Vestálkou« (1807) velikou historickou operu, kterou vyvrcholil v letech třicátýchXlX. stol. Meyerbeer, Halévy a A u b e r. (Viz Rep. ot. 52, 61 •) Tito mistři vyžadovali od pěvců nejen technickou vyspě- | ||||
|