|
| ||||
| ||||
|
74 CYRILL XL.
Zpívaná mše sv, dle předpisů církevních. 0 cyrillském sjezdu v Čáslavi r. 1913 proslovil BOH. KAŠPAR. (Dokončení.) Zde vzpomínám na starý, velmi zakořeněný zlozvyk, zpívati českou píseň nějakou mezi zpěv kněze a tomuto latinsky jen odpovídati. Slyšel jsem o Vánocích na invokaci kněze »Credo in unum Deum« vpadnouti lid »Vůl a osel teplo dýše« a jinde v postě na »Gloria in excelsis Deo« zase »Zlá rota židovská«. To není jen směšné, ubohé, to je k pláči. A není to jen v zapadlých vesničkách, i v Praze jsem podobnou zpívanou mši sv. častěji slyšel. Říkají tomu odbornicky »malá velká«. Proč ne pořádně rozhodnouti se bud pro zpívanou, bud pro tichou mši sv. ? Není-li sboru po ruce, oč důstojnější jest tichá mše sv., při níž zpěv lidu hlaholí. Mezi mší svatou zpívá kůr r e s p o n s o r i a. Také při nich dosud namnoze se hřeší. Ne sice vynecháváním, ani krácením, ale tím, že z pohodlí, zvyku nebo neznalosti odpovídá se vždy jediným a vždy stejným polovičním authentickým závěrem na př.: Ovšem vždy pleno a s použitím mixtury, aby nahradil se tak nepřítomný neb v zábavu pohřížený sbor. Kněz zpívá na př. dóricky a varhany mezi to zaječí střídavě C-dur a G-dur To zvláště před Prefací a při Pater noster přímo za vlasy tahá. Vždy tytéž dva akkordy a nikdy ke zpěvu kněze se nehodí! (lest to tenor správné odpovědi Amen do sopránu pře-ložený ) Kde nelze zpívati čtyrhlasně á capella (Responsoria od Jos. Foerstera u J. Hoffmanna vdovy nebo od Jos. Nešvery u Fr. A. Urbánka), raději af zpívá celý sbor unisono správná chorální responsoria. Jsou i bez průvodu krásnější než starý způsob, vlastně nezpůsob od-povídání. Praktický průvod varhan k responsoriím na všech 12 tónů chromatické stupnice vy-dala Edice M. U. (od B. Kašpara), kdež připojeny i odpovědi k Ite missa est a Benedicamus Domino. Po zpívané mši sv. následuje obyčejně požehnání nejsvětější Svátostí. Že nutno zpívati všecky tři sloky >Pange lingua> (1., 5. a 6. v graduálu) před požehnáním, bylo již řečeno. Obě melodie chorální, dórickou z edice medicejské i frygickou z vatikánské, sbor, ba i lid záhy si oblíbí. Jsou velmi krásny. Výběr prokomponovaných, jedno- až osmihlasých, s průvodem i bez něho jest nevyčerpatelný. V ničem jiném nemáme takového nadbytku ! Někdy jest při slavné mši svaté i T e D e u m. Po posledním evangeliu vystavuje kněz nejsv. Svátost a sbor při tom zazpívá j e n p r v n í s 1 o k u Pange lingua. Kněz intonuje chvalozpěv slovy »Te Deum laudamus«, v němž sbor 1 a t i n s k y p o k r a č u j e. Opakovati invokaci, zpívati česky neb cokoli z textu vynechati, jest zapovězeno. Při chorálním, které jest nejlehčí a trvá jen krátce, střídáme bud ženské a mužské hlasy neb malý sbor (precentory) a velký sbor. Snadné pro smíšený sbor jsou skladby: J o s e f a F o e rs t e r a (u J. Hoffmanna vdovy), P. K ř í ž k o vs k é h o (u Msgra Lehnera), J . E. Z e l i n k y (u Fr. A. Urbánka), K. D o u š i (u V. Kotrby), F r i e d r. K o e n e n a (u Schwanna v Dússeldorfu). Pro větší sbory doporoučím : Říhovského (M. U.), Picky C, D (Fr. A. Urbánek), Steckera (Ed. Cyrill), Kubáta (V. Kotrba), Witta op. 10. (u Pusteta), Jos. Rennera ml. C-dur (u Feuchtingera v Lipsku) a j. v. Nyní, když vylíčil jsem co kdy a kterak zpíváno býti má, lze namítnouti: ale jak a odkud se toho dovím? Podobně jako kněz! Z direktáře, t. j. církevního kalendáře, určujícího všecky bohoslužby celého roku pro tu kterou diecesi. Jako jest direktář nezbytný pro kněze, tak rovněž ani kár nemůže bez něho se obejíti, jinak nemůže určiti správně proměnlivé částky. Kde je to jen poněkud možným, měl by farní úřad dáti vždy jeden výtisk na kůr; kde ne, af aspoň ředitel kůru bud v sakristii do něho nahlédne, neb na faře po proměn livých částech pro příští svátek nebo neděli se poptá. | ||||
|