| ||||
| ||||
XL. CYRILL 75
»Direktář jest však latinský a kolik ředitelů kůrů latinsky umí?« slyším v duchu opět. Čtení direktáře, pokud potřeby kůru se týče, není nic těžkého a i nelatinář brzy se mu naučí. Dnes nelze mi pro krátkost času o něm se šířiti, nýbrž odkazuji — neskromně — na třetí oddíl svého spisku »Chorál vatikánský«. (Ed. M. U.) 0 složení a provádění všech částí stálých i proměnlivých chorálně velmi podrobně poučuje Orlova Rukověf chorálu (v Bisk. tiskárně v Hradci Král). Že Gloria a Credo není při každé mši svaté, bylo již řečeno. V neděli však (mimo advent a půst) a ve svátek jest Gloria vždy a Credo na všecky neděle i svátky celého roku. O Popeleční středě na př. není ani Gloria ani Credo. Přicházíme ke zpívané mši sv. zádušní, t. zv. requiem, kterému v ohledu liturgickém na našich kůrech nejhůře se daří. Tu slýcháme většinou jen několik slov introitu, jeden dva verše sekvence, malou ukázku offertoria, pak správně jediné tři části Sanctus. Benedictus a Agnus. Communio skoro nikdy. Takto zkomoleny jsou i hudebně cenné skladby starších skladatelů. Requiem, jsouc textově vždy totéž, bývá vesměs prokomponováno. Zde tedy netřeba »vložek« Liturgicky správné requiem, vlastně m i s s a pro d e f u n c t i s (mše za zemřelé) o b s a- h u j e tytéž částky jako každá jiná mše, ovšem bez Gloria i bez Creda. Jsou to: 1. Introit (počíná slovem Requiem a odtud název celé mše; podobně jako Rorate). 2. Kyrie, 3. Graduale, tractus, sequence, 4. Offertorium, 5. Sanctus, 6. Benedictus, 7. Agnus a 8. Communio. Při requiem jeví se na kůrech našich nejpatrněji setrvačnost a bezmyšlenkovitost, ne-li neznalost. Kdy slyšíme správný a úpiný text? A přece i tu máme výběr správných a praktických skladeb. R í h o v s k é h o II. requiem (Ed. M. U.) je lehounké, i s dětmi proveditelné; lze je provésti a) soprán, alt a varhany, b) tenor, bas a varhany a c) soprán, alt, bas a varhany. Rovněž snadny jsou S t e h l e Requiem e moll (Pustet), R í h o v s k ý Requiem I. d moll (Ed. M. U.) H a 11 e r o v o (Pustet), K ř í ž k o v s k ý Requiem pro 3 mužské hlasy a varhany, a j. U Říhovského a Křížkovského nejsou sekvence uvedeny; tu nutno zpívati chorální. To děje se ], střídáním hlasů ženských i mužských, 2. malého a velkého sboru, 3. liché verše zpíváme, sudé recitujeme, af stejnými, af různými hlasy. Dva nezmary houževnatě se udržují: ve městech Láblerovo pro mužské čtyři hlasy a na venkově Dobrovského české pro smíšený sbor. Druhé je u lidu velmi oblíbené. Nejspíš, že tak dojemně se tam lichotí též pozůstalým: Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji! Obě jsou nesprávna, zvláště druhé. Graduale v něm je úryvek z Joba a tudíž ani do mše zádušní nepatří. Že zpívati česky na kůru, když kněz u oltáře zpívá latinsky jest církevně zakázáno, nevkusno a liturgicky i umělecky protismyslno, pověděl jsem hned spočátku. Vím, že poměry jsou těžké, zvláště na malých osadách, znám také z vlastní zkušenosti těžký boj se zkaženým vkusem lidu, vždyf dlouhá léta žil jsem na malých osadách. Vím však též, že soustavným a důsledným, ovšem opatrným zušlechfováním a povznášením vkusu zpěvákův i obecenstva dají provésti se věci, spočátku zdánlivě zhola nemožné. Jen lenosti a lhostejnosti chraň nás Pane Bože! Shrnu-li v stručná pravidla co pověděl jsem o zpěvu při zpívané mši svaté, jakým dle vůle církve sv. i dle zásad liturgie i umění býti má, jsou to: Při zpívané mši sv. zpívej 1. jen latinsky, a jen předepsané texty, 2. nekráceně a žádné částky nevypustě, 3. pro-měnlivé části, nemůžeš-li zpívati, aspoň recituj s jemným průvodem varhan. K tomuto stačí i jen pouhá výměna několika akkordů, se společným tónem v sopránu, na př. v pondělí velikonoční communio : S u r r e x i t D o m inus, et a p p á r u i t Petro, a1 - le - lú - ja! Výměna akkordů řídí se nejlépe interpunkcí, tedy smyslem věty. | ||||
|