|
| ||||
| ||||
|
X L. CYRILL 79
Přijel po 211eté nepřítomnosti o svátku Panny Marie 15. srpna 1802. Uspořádal zde několik koncertů soukromých a jeden veřejný. Při tomto účinkoval též nejslavnější tehdáž umělec na lesní roh Jan Stich z Zehušic, jinak Giovanni Punto nazývaný. Stich byl nucen změniti svoje jméno. Býval trubačem-hornistou u hraběte Thuna, který Sticha jako svého poddaného podporoval a dal vycvičiti na lesní roh u nejlepších tehdáž umělců Matějky, Sindeláře v Praze a Houdka v Dráždanech. Ale služba u Thuna se Stichovi brzy znelíbila. Všichni, kdož jej slyšeli, ujišfovali jej, že by jinde došel znamenitého zlepšení svého osudu. Utekl tedy z dosavadního místa bez vědomí vrchnosti. Hrabě Thun nařídil v zápětí, aby jakmile by byl dopaden jeho poddaný, byly mu vytlučeny přední zuby. Bez nich bylo by bývalo po umění Stichově. Na štěstí dovedl Stich ujíti svým pronásledovatelům a teprve když hrabě Thun zemřel, po 33 letech vracel se Stich do svého domova s jiným jménem, zahrnut slávou, ale se zdravím podrytým. Brzy po společném koncertě s Dusíkem v Praze se roznemohl a po pětiměsíční nemoci zemřel. Při té příležitosti nebude snad od místa, zmíním-li se o tom, jak se stalo, že v cizině Dusíka nyní všude píší Dussek a jméno jeho bývá někdy u neznalých zaměňováno s jménem virtuosa, učitele hudby a skladatele Františka Duška, manžela zpěvačky Duškové-Hambacherové, u kterých bydlíval Mozart za svého pobytu v Praze. František Dušek byl z Chotěborek a o 24 léta starší Jana Ladislava Dusíka. To byla úpině jiná rodina Dušků -- ne Dusíků. Jan Ladislav Dusík byl několik let až do r. 1786 ve službách korunního prince pruského, potomního krále Bedřicha Viléma. Ten vyslovoval jména Dusík Dussik s dvěma ss po způsobu německém s tvrdě pronášenou koncovkou ik, tak že zněla ek. A nejen to, že tak vyslovoval, přál si, aby Dusík na svých skladbách tak se podpisoval. Tomuto královskému přání Dusíli vyhověl. A tak stal se z Dusíka Dussek. Z Čáslavě po celoměsíčním pobytu odešel Dusík do Prahy, aby tu uspořádal 2. října 1802 koncert, který byl událostí tehdejší saisony. Dusík vzbudil pozornost také i tím, že dal postaviti piano tak, jak je nyní zvykem, kdy pianista sedí pravou stranou obrácen k óbecenstvu. Před Dusíkem stavělo se piano naproti, aby pianista byl obličejem obrácen k obecenstvu. Skladatel Václav Tomášek, pověstně přísný kritik klavírní hry, byl unesen hrou Dusíkovou a poznamenal o jeho hře v zmíněném koncertě pražském v sále konviktském toto: »Obecenstvo vypuklo v nadšené »ach«, sotva přednesl první svoji kadenci. Bylo to něco kouzelného, když Dusík při svém spanilém zevnějšku odluzoval nástroji divupiným úhozem líbezné a při tom jadrné zvuky. Jeho prsty podobaly se spolku desíti zpěváků, kteří při své veskrze rovné technice, všechno, co jejich vládce chtěl, přesně prováděly. Ne viděl jsem nikdy tak nadšeného pražského publika jako při Dusíkově leskupiné hře.« Dožil se tedy otec Jan josef na synovi svém veliké radosti a sláva synova byla mu útěchou a posilou v stáří. Dočkal se značného věku. Zemřel r. 1818 v stáří 79 let. Šest let před otcem zemřel slavný jeho syn. Předloni (r. 1912) bylo tomu právě 100 let. V Cechách, jakkoli jsem opětovně na to upozorňoval příslušné umělecké kruhy, přešla událost ta skoro beze všeho ohlasu. Před čtyřmi roky, r. 1909 bylo stoleté výročí smrti J. Haydnovy. Celý hudební svět slavil tuto památku. Ve Vídni po celý rok provozována díla Haydnova a koncem května toho roku uspořádán tam sjezd mezinárodní hudební společnosti k poctě Haydnově pod nejvyšším protektorátem samého panovníka našeho. Nejpřednější osobnosti vídeňské za při-spění ministra vyučování a štědré podpory vídeňské radnice zúčastnily se sjezdu. Nejlepší umělecké síly závodily v oslavování památky Haydnovy. Přede dvěma roky, r. 1911 bylo tomu 100 let, co se narodil František Liszt. V celých Uhrách, zvláště v Pešti, vzpomínali narozenin ieho a pozvali si z celého světa hudebního nejdokonalejší umělce k oslavám, konaným na počest Lisztovu .. . V Mnichově žije učenec dr. Leo Schiffer, který nejen že chystá se k vydání díla Dusíkova, ale píše zároveň knihu o něm. Požádal mne k tomuto účelu za pomoc, kteréž jsem ovšem neodepřel. Ale německý učenec chtěl mezi jiným ode mne věděti, jak oslavena byla před rokem v Cechách stoletá pamět úmrtí tohoto výtečného hudebníka »dieses ausgezeichneten Musikers«, jak stojí doslovně v dopise? Co jsem měl odpověděti k této otázce ? Napsal jsem mu tedy, že 21. července roku 1913 v rodném městě Čáslavě konal se cyrillský sjezd a při něm v divadle, jeho jménem označeném, promlouval jsem o jeho úcty-hodném (tak ho jmenoval sám slavný jeho syn) otci a neopoměl se zmíniti též o tom, že Jan Josef Dusík, nékdy varhaník, skladatel a učitel čáslavský, dal světu tohoto znamenitého umělce, aby bylo aspoň takto zjevno, že ani v Čechách nezapomínají svých vynikajících rodáků. | ||||
|