|
| ||||
| ||||
|
86 CYRILL X L.
Chápu se této příležitosti a chci do věci vnésti trochu světla. Naše česká duchovní píseň svou vnitřní kvalitou není na tom tak, že by byla projevem zdeptaného (!) červa, který u vědomí své bídy (?) neodvažuje se ani výrazně si zazpívati. Je to .... většinou výplod naprosto neumělecký hudebně (!) i básnicky«. Tak píše pan pisatel Prokop. Je pravda, že duchovní píseň je dnes v úpadku. Ale příčina neleží v písni samé, nýbrž v okolnostech. které zavinily její úpadek. Je přece s dostatek známo a hudebními autoritami prokázáno, že =žádný národ nemá tolik a tak krásných písní duchovních, jako národ český (t prof. Konrád), a že nápěvy starých písní jsou mistrné a velebnosti chrámové nejvýš důstojné. Lid však jich nezná a nebo v kostele zpívati nemůže. Je tomu právě 50 let, co na rozkaz nejd. p. kardinála Bedřicha Schwarzenberga podniknuta byla reforma círk, zpěvu a vydán r. 1863 nákladem Dědictví Svatojánského kancionál, zvaný Svatojánský. Oslavil tudíž právě 501eté jubileum. Základ jeho tvořil po všech tehdejších krajích českoslovanských rozšířený kancionál Matěje Šteyera z r. 1683, zvaný také Svatováclavským. Tento je výborem písní ze všech katolických kancionálů od nejstarších dob. Kancionál Svatojánský přijal z něho nápěvy starých cenných písní, přidav nových písní, upraviv text, »aby byl tehdejšímu věku přiměřeným«. Je to studnice hluboká, ze které se dosud vyvážilo pramálo. Co tam písní krásných, hymnů chorálních, opravdu jásavých, i textově správných a obsažných a —leží ladem; lid jich nezná! Spinil tedy kancionál Svatojánský dosud své poslání? Nikterak! A čí to bylo a jest vinou? Na to chci v dalším v tom nejlepším úmyslu poukázati. 1. Některým nestačil kancionál Svatojánský, a vydávány na mnoha místech zvláštní menší krajinské zpěvníčky. A jaké byly výsledky? Malé, a snad žádné. Vady, které se časem vloudily do písně, nebyly odstraněny vydáním zpěvníčku, protože duch zůstal týž. Lidová ztrnulost na zvyklostech v písni namnoze byla mocnější, než dobrá vůle jednotlivcova bez skutkův. Kdo to prodělal, ví, jakou dá práci a co vyžádá si času, nežli se celá léta trpěné chyby v písni napraví a odstraní. A takových pokažených písní máme dosti. — Čí je na tom vina! Nechci z toho vyjmouti namnoze také kněze, ale značná část viny leží na těch, kdo doprovázejí a tudíž řídí zpěv. Varhaník n e s m í hověti choutkám zpívajících a doprovázeti dle zkomolené melodie, jak se na venkově i v městech, Prahu nevyjímajíc, dosud často stává. Tu je věcí v první řadě duchovního správce, aby v dohodě s ředitelem kúru tento nešvar netrpěl. 2. Varhaník (resp. ředitel kůru) musí doprovázeti tak, aby byl vůdcem zpívajících a ne vedeným, což se stává při nedostatku techniky varhanní. Tak se píseň protahuje, stává se rozvláčnou, trpí samozřejmě i přízvučnost slova, zpěv je těžkopádným, prázdným. Zpívá se bez zájmu a také bez myšlenky. Lid neuvažuje, co vlastně Bohu písní přednáší. Rovněž by už mělo všude přestati rozkouskování doprovázené melodie vloženými 1—2taktovými závěry k dalšímu motivu písně. Namítne se, že to dříve také dělali a zpívalo se dobře. Ale kde je stará důkladnost, sebranost mysli zpívajících a náboženské vědomosti ? Dnes strašná myšlenková pohodlnost, nepozornost a slabý zájem o věci náboženské. Vím však, že vinni jsou i mnozí ředitelé kúru, kteří vládnou potřebnou technikou. Jak bolestně se dotkne posluchače — zvláště hudebně vzdělaného, slyší-li při velké mši sv. zpívati z Haydnovy písně (! což liturgické předpisy ?) „Zde vzkroušenosti padáme” tuto češtinu: „Zde v zkrouš. pádame; bud Bóhu nú vysóstech; nebo: o sváty, svúty; jak jit smím k stolu tvemu.« V takovémto případě — (nedostatek v překladě — v textu —) jest opět povinností doprovázejícího, aby zachována byla délka českých slabik a přízvuk slova, a nehovělo se bezmyšlenkovitě prostě nápěvu. — Není pak divno, že lid nejen že se nevychovává hudebně, ale učí se i nesprávnostem a nejhorší jest, že zvyká jim i mladá generace. Přistoupí-li k tomu ještě okolnost, že varhaník domnívá se jakoby nástroj byl stavěn pro něho, aby jen preludoval, pak není divu, že lid stává se pouze divákem a vázne i modlitba i zpěv. Tu je opět povinností kněze dohodnouti se, kolik a které verše mají se zpívati do pozdvihování a po pozdvihování. Sám to tak dělám a výborně se to osvědčuje. (Dokončení příště.) | ||||
|