|
| ||||
| ||||
|
94 CYRILL XL.
doktory na škole s diplomem mistrů komposice (maestro di composizione) a vsdp. Mons. Karel Respighi, pap. ceremonář a substitut prvního úřadu generálního vikariátu římského. Svatý Otec blahopřál laskavými otcovskými slovy všem jednotlivým ku práci již vy-konané pro obnovu zpěvu církevního a posvátné hudby a k výsledku skutečně potěšitelnému, který dosažen byl na všech místech. Prohlásil, že chce i na trůnu papežském, jako to učinil v Bologni, hájiti a zachovati zásady, položené jeho předchůdcem Piem X. svaté paměti, v podivuhodném Motu proprio ze dne 22• listopadu 1903 a důsledně si přeje, aby provedeny byly také v praxi v té formě a těmi prostředky, které udává ono Motu proprio. Projevil svou spokojenost nad dobrým výsledkem, kterého dosaženo bylo zvláště v Římě a prohlásil svou dobře uváženou vůli, aby výsledek ten nejen byl zachován, nýbrž i rozšířen ještě více, aby Řím byl účinným příkladem všem kostelům celého světa. Řekl, že se velice raduje z toho, vida stále zřízenou vysokou školu pro posvátnou hudbu v Římě dle nejdůležitějšího předpisu onoho Motu propria, poněvadž není možná trvalá obnova zpěvu a hudby církevní, aniž by ředitelé kúru byli k tomuto cíli dle potřeby vychováváni ; proto bylo nutno zříditi zvláštní ústav pro duchovenstvo, také proto, aby církev sama se postarala, jako dříve se stávalo, o vy-chování svých řiditelů kůru. Doložil, že škola tato prohlášená za papežskou od Jeho vznešeného předchůdce s právem udělovati veřejné platné diplomy, je teď zvláště drahá jeho srdci jako Otce a Papeže, a že ji bude podporovati a o její prospěch se starati všemi způsoby i on, důvěřuje, jako činil Pius X., v Prozřetelnost, jež podá beze vší po-chybnosti nutné a potřebné prostředky k tomuto účelu. Potom položil J. Eminenci panu kardinálovi a jiným několik otázek o poměrech Společnosti a Školy, a obecněji o posvátné hudbě v basilikách a kostelích římských, milostivě odevzdal všem jednotlivým zlatou medaili v odměnu za to, co až dosud byli vykonali, povzbuzuje je, aby pokračovali v užitečné práci pro slávu Boží a pro zvelebení služeb Božích i pro čest svaté Stolice. Na konec všichni poklekli a Jeho Svatost udělil s velikou láskou apoštolské požehnání, a na prosbu dp. De Santi rozšířil je rovněž i na společnosti svaté Cecilie v Německu a ve Spanělsku, jakož i na nově ustanovenou právě společnost ve Spojených Státech v Americe. Po audienci u Jeho Svatosti sestoupil J. Em. kardinál Bisleti s deputacemi, složit poklonu J. Em. kardinálovi státnímu sekretáři, který rovněž blahopřál ku práci dosud vykonané a přát co nejsrdečněji, aby Společnost i Škola vždy více utěšeně prospívaly. • Česká píseň duchovní. Napsal VOJTĚCH C H V B A. (Dokončení.) 3. Nadhodil jsem shora slovo mladá generace. Míním tím mládež obecných, měšfanských a středních škol. Zcela případně pan pisatel Prokop v »Národ. Pol.< podotýká, že kostel a škola jako místa, ve kterých se mládež vyučuje, vzdělává, vychovává, mají šlechtiti mysl i srdce, vyvíjeti smysl pro krásu zvuku, čistotu mateřského jazyka. Byla by to vděčná a záslužná práce začíti na oživení písně duchovní u školní mládeže. Jak se však ve škole pěstuje píseň duchovní? Cvičí se tak málo, že děti za celých 8 let školních ne-poznají ani ty nejpotřebnější písně. Chudý repertoir. Na jedné škole naučila slečna 26 písní světských a z kostelních s bídou zopakovala pouze první verš písní, které katecheta musil naučiti sám. Je to s podivem. Vždyf se přece nejedná o zklerikalisování školy, když by učitel za pomoci učitele nábož. hleděl pěstovati také píseň duchovní. Je to také národní píseň. Má-li však mládež dobře zpívati, jest třeba už v počátcích naváděti ji ku zpěvu přízvučnému. Zpytatel písní duchov. S. G. Pimont nazývá přízvučnost duší zpěvu. Rovněž nestačí jen nacvičiti verš první, nýbrž třeba přezpívati i verš druhý, třetí, a zase upozorniti na přízvuk slov, vysvětliti dětem krátce smysl zpívaného slova, což má učiniti kněz sám. Takovýmto způsobem probouzí se zájem o zpěv, roste zájem o bohoslužbu, a to tím spíše, pozoruje-li mládež, že katecheta, učitel zpěv její neděli od neděle sleduje. Vytkne se mi však: Není k tomu času. Jedna hodina týdně nestačí na zpěv církevní i světský. Souhlasím. Ale pomoci si můžeme jinak. Místo každý den odříkávaného »Otčenáše« (a někde stále bezmyšlenkovitě a s chybami po léta vytýkanými) lépe bude, když děti před hodinou připraví si zpěvníček, a hned při zazvonění v počátku vyučování za ve- | ||||
|