|
| ||||
| ||||
|
102 CYRILL XL.
Píseň lidová, píseň chrámová! — očištěná bázní, prozářená něhou, hlas úpěnlivý, toužící i prosící, hlahol díků i chvály. Zpěv lidu! Víra mužná a nadšená rozlévá se stříbrným svitem záře své v radostné i pevné jeho akkordy. V prostých a hřejivých jeho melodiích, jak fialek jarních v prvním úsměvu, jak v něžných květech sněžných lilií naděj dětinná a neochvějná se pozastkvívá. Co srdcí, to hlasů a ty viní se ruchem mocným, šumí sladce a pokojně, vždyf proudí v nich pramen života, láska Boží. Zpěv lidu jest slávozpěvem srdcí Bohu a Králi, prochvívá prostory všecky od prostičkého svatostánku až k trůnu ověnčenému leskem oslňujícím sluncí a hvězd. A jeho ozvěna ? Posvěcena písněmi Cherubů k zemi slétá zpět a do duší zapadá milou lahodou a jasnou krásou. Tak jen jitřní záře do květů se vkrádá. Nle, duchovní píseň v prostých srdcích rozlévá mír a sílu a v duši moderní světlem svým stísněnost zaplašuje. Den ještě nevzešel. Chudičké břehy za Tiberou nezruměnil dosud odlesk červánků, nad sedmi chlumy města césarova ani jediná stříbrná nif neprokmitla do temné, tak smutné noci. A v šerých katakombách ? Plno tam jasu, jak nejsvětleji ve dne bývá, pino tam světla v každičké duši. A svítá. Doznívají chvály příštích mučedníků. To světci z lidí vznešených i otroků, svatými tajemstvími posíleni, s písní ještě na rtech odcházejí za povinností svou do temna burácejícího dne. Srdce jejich klidno, v tvářích odhodlanost a netušený mír. Když vzpomínám na ty duše, tolik krásné a přec prosté svými tužbami, tolik hrdinné svými ctnostmi, vždy mysl vykreslí si obraz mučednice Cecilie, svaté ochránkyně křesfanské hudby. S písněmi andělů souzvučela její píseň: »Bud srdce i tělo mé čisté, abych nebyla zahanbena!« a chvěla se jí všecka její naděj, zářila její síla. Ano, v písni hovořila vždy srdce čistá, věřící, trpící. Či nechápete, proč matky velikých mužů, vždy matky velikých bolů, rády se sílili duchovní písní? Ptejte se jen oněch, jež v chatách nám odchovaly písněmi legie našich zapomínaných křisitelů ! Matky! Mysl jejich zpěvná s ranní zoří vstává a juž prochází se vonným a půvabným sadem duchovních písní. Prodlévá tam mezi záhony svěžími, kde písně kvetou útlé, jež vítají den a noc, zastavuje se u piných fial písně mariánské, sklání se s radostí nad úchvatným keřem růžovým písně mešní. Pro každou příležitost si zaskočiti může do libo-sadu pro čerstvou voničku a s kyticí těchto květů na srdci, s dechem jejich na rtech prožívá duše prostá své tiché, světem nepoznané, trny života zkrvavěné štěstí. Kolik najdeš takových povah, dnes ? Snad tu a tam přece usmějí se na tebe šfastní, již nepřestali se vyhřívati na výsluní života, ozářeného sluncem víry! Ale člověk moderní, dnešní — je duší těkavou, která hledá a touží a přece se ne-uspokojí, jest bytost piná nejistot a pochybností, neupřímná a nedůsledná. jeho mysl brázdí mořem duchovních světů, ve vědách i umění, pachtí a plahočí se za mamonem, zoufale i otrocky belhá se za skývou. Slunce ukrývá se sotva bylo políbilo svitem svým jeho má menou líc, děsivý shluk mračen rozdunívá se do klidu sotva nalezeného a závratný vír pohlcuje vše, co již duše taková chtěla nazývati svým. Nelze mi pitvati tyto rány moderního člověka, ale i pohled kvapný dosti výrazně ukazuje, že duše moderní nezbytně potřebuje opříti se o pevný bod! Sfastni ti, kdož chvátají v těchto chvílích ne do přírody ohromující a chladné, ale do svatyně Kříže, aby tam zpívali Hospodinu píseň novou, píseň důvěry a dětinné lásky. Jen píseň utiší vnitřní zápasy a napiní radostným přísvitem mysl tvou. Nevím, do-vedeš-li jí odporovati? Neobtěžuje tě spoustou myšlenek a důvodů, připomíná ti tajemství spásy tak mírně, ve vinivém ševelu tónů svých s tebou rozmlouvá. Tak májový déšf ovlažuje brázdy vypráhlé. Ó, neváhej! Znáš slávu našich svatyň, víry střed, slavnost spásonosnou, oběf mše svaté! Přijd s dobrou vůlí a rozezpívej stísněnou duši svou, k zástupům se připoj, když prostě ve svatyni pějí. Potom, co tvá hlava přemýšlením utýraná nepochopila, k čemu byla chladnou, čím i pohrdala, to hlas otců v písni mešní ti vysvětlí a milovati naučí: „Z bídy a jejího poznání probouzí tě svědčíc, že Ten, Jemuž vše slávu hlásá, ukazuje jistou cestu životem, že vše, co oddaně mu věnuješ, od tebe přijímá, posvěcené obětí svého vlastního Syna. Není blahodárnějšího okamžiku! Písní vítáš Požehnaného, Jenž na oltář se béře, aby tvé prosby slyšel, aby tě zahrnul nejsladším požehnáním, podávaje se ti sám za pokrm.” | ||||
|