|
| ||||
| ||||
|
X L. CYRILL 125
PROF. JOSEF KL. ZÁSTĚRA: Duchovní píseň a moderní doba. Přednese při Cyrillském sjezdu v Čáslavě. (Dokončení.) III. Místa už nezbývá, umění a dovednosti nemám a přece chtěl bych správnost a platnost těchto úvah podepříti. Nesporné a bohaté listy z dějin české osvěty budou mi svědkem. Z kořínků, jež z díla apoštolů před 1050 lety vyklíčily, v půdě cyrillomethodějské pučí útlá bylinka české písně duchovní, mohutní v stromek, šlechtí se roubem písně svatořehořské, chorálem gregoriánským a v teplých paprscích zlaté doby Karlovy sílí, nasazuje pevné větve, jimiž sice bouře otřásla, ale beze škody, a ta lípa naše radostně zas oddychuje, rozmachem netušené síly rozprostírá své požehnané ratolesti po širé české vlasti. Česká píseň duchovní ve věku XV. a XVI. rozkvétá slávou svou a mocí. Vzpomínky krásné! Neni místečka v dějinách českých, jež by nebyla prosycena vůní a dechem posvátných našich zpěvů. Píseň posvátná tof genius naší historie: v ústech světců národních se chvěla, naše krále vítala, voje české sílila v boji a vedla k vítězství, střežila vše, co naše jest, a v bolestech a ponížení byla nám balsámem a uzdravením .. . Zaznívala po krajích všech, — družně se snoubíc s milou sestrou svou zpěvem liturgickým, —šířila vůni libomilou léčivých květů lípových, v rozkvětu nejpůvabnějším chvěla se velebou, šuměla nivami českými, od města k městu ... tehdy, když příkladem nikde neslýchaným, uměním nedoceněným, láskou bratrskou pěstily ji »sborové literáků«. Nelze dosti zdůrazniti tento důležitý zjev naší kulturní historie, sbory literátské, důkaz naší vzdělanosti dávné, nejen proto, že to byl, jak Vocel praví, »výsledek náboženského, všecky stavy pronikajícího smyslu — nebof i nejvzdělanější i nejvznešenější lidé v obcích stejnou vřelostí v nich se zúčastnili, nejen že to byla i mocná páka k zvelebení veškerého umění hudebního, básnického a malířského v našich vlastech,« ale proto, že bratřjny literátské jsou původem svým naše české, slovanské. A to tak výlučně slovanské svým obsahem, cílem i zřízením, že lze jich rozšíření od nás stopovati nikoli k Němcům, alebrž na Moravu, do Polska, na Slovensko a do Slavonště.*) Před 130 lety — byly zrušeny; zůstalo siro a tak lítostně pusto. Zbyly úsměšky. »Literák« — tof dnes staroch, věrný jejich památce; »zpíváš co literák« — zpívat neumíš! Iiudme klidni! Dějiny nelhou, ale rozhrnují mlhy a když skláníte se nad chladnými zprávami dějepisce, stopujíce trnitou cestu naši, pinou chyb a nedůsledností, rádi se vracíte na ta místa, v nichž září radost a prýští síla. Jistě i vás zajímaly pozoruhodné úvahy našeho nezapomenutelného Zikmunda Wintra; osvětljl jimi tolik roztodivných stránek naší osvěty a vzdělanosti. Tolikrát musím si opakovati, co praví závěrem své stati o sborech literátských : »Než skončíme tuto vzpomínkou historickou, jsme velikou důležitostí věci samé takřka připuzeni zastaviti se ještě a to s upřímnou radostí a m y s 1 í p o h n u t o u přj nejkrásnější památce, při nejvzácnějším pomníku, jejž sobě starodávní ti bratřj zpěváci postavili, jehož po tu chvíli po sobě zůstavili. Míníme jejich kancionály. Po tu chvíli jsou veliké, ba někdy ohromné knihy zpěvní klenotem obcí i těch obcí, které poněmčivše se, neváží sobě jazyka v těch knihách složeného; ty knihy jsou chloubou držitelů nynějších a skvostem jejich sbírek a knihoven. Mají cenu uměleckou, na mnoze velikou přistrojením, svým písmem, svými malbami, pracemi drobnými, kteréž naši starobylí malíř] vykonávali s umem, vtipem a dovedností technickou takovou, že znatel s údivem i úctou nad ním stojí. Doba Karla IV. dala základ k samostatnému rozvoji všeho českého umění a také malířského, které ke konci XV. věku od doby ]iřího krále zkvetlo v krásné květy drobné práce umělecké. Kancionály z této první doby, z nichž některé s chloubou zdobí i císařské sbírky ve Vídni* 'r) i všecky pozdější jsou nejsvětlejší dokument, neomylné znamení veliké vzdělanosti našeho národa, nebof v nich samých zřejmě čte se, že jsou práce naše, práce české a jsou práce rázovitě české, nižádné cizí peří, ty knihy dokazují jednak velikou kulturní snahu a vnímavost českých lidí, kteří na ně nakládali, kterým se ta překrásná práce líbila, a spolu dokazují veliké mistrovství českých rukou, které je zhotoviti dovedly.« Srovnej: Z. Winter, '") Čáslavský, nad jiné skvělý z r. 1557; Kutnohorský Smíškův kancionál z let 1491. | ||||
|