|
| ||||
| ||||
|
128 CYRILL XL.
V prvých devadesátých letech minulého století nastoupil jsem svoje první místo v D. Vedle chrámu farního byly tu i dva kostely filiální. Při obou byl ředitelem kůru místní pan řídící. Oba byli páni roztomilí, jeden z nich proslulý muzikant. Záhy zavládlo mezi námi srdečné přátelství. Při třetím kostelíčku v K. byla jediná menší obec, a bývala v něm mše sv. jen pětkrát do roka. Pan řídící neměl platu žádného za kůr, a štola nevynesla často za celý rok, ba i za dvě léta ani krejcaru; bylat krajina zdejší velmi zdravá a zvláště obyvatelé K. vyznamenávali se věltem opravdu patriarchálním. Společenský život nebyl žádný, mimo na pole nikdo ze stavení nevyšel a mimo Pečírkův kalendář nikdo ničeho nečetl. Kulturní potřeby obyvatelú zdejších, pokud krásných umění se týče, obstarával neúnavně každé soboty jeden flašinet. Půda byla zde tedy pro umělecké snahy nejen tvrdou skalou, ale tato skála ohrazena byla i trním. Nebylo zájmu, nebylo sil schopných, ani ochotných, ba nebylo skoro ani potřeby, která aspoň bývá poslední paltou. Pro těch pět funkcí ročně, za něž nebylo účinkujícím, pokud by se i odjinud sehnali, náhrady žádné, na »velkou« pak chodilo jen několik dětí a několik staroušků, jimž cesta do města byla obtížnou. Hospodáři a hospodyně chodili do města na ranní a mlád na devátou (ta je krátká, bez kázání a zbude dost času dopoledne na procházku). Mimo to pan řídící, jinak výborný učitel, muzikantem zrovna vynikajícím nebyl, byl z těch absolventů v sedmdesátých letech, kteří hudbě se učiti nemusili a také neučili. To všecko musil jsem předeslati, aby dalšímu bylo porozuměno. Před posvícením v září přišel ke mně pan řídící a bodře po staročesku mne pozval na posvícení, a sice nejen do kostela, abych ty jejich »dýchavičné varhany trochu profoukly, ale i se přesvědčil o zasloužené pověsti paní řídící, jako výborné kuchařky. Sednu prý si zítra s velebným pánem. Bylo to totiž v sobotu před posvícením. =My žádné zázraky neděláme, nemáme ani co, ani s kým, ani komu. Zkrátka, jak říkával můj tchán, starý kantor: Chval Boha, jak moha,. Špatný přechodník, ale dobrý rým,, pravil mi. Ujednáno. Druhého dne po deváté přisedl jsem k velebnému pánu do vozíku a jeli jsme do K. Na 1<úru byl již celý sbor pohromadě. Pan Kňava prim, pan Komárek sekund, starý Kubizňák, vysloužilý hoboista (poddustojník od hudby), flíglhornu a statný syn jeho s bombardonem a Schejbalové, otec a syn s A-gládnety (rozuměj klarinety). Soprán zpívala stará Tesnerka, podruhyně od Iíomárků, řečeného sekundisty, alt malá Mařenka řídících, bas pan řídící a v tenoru zaskočí pan Kubizňák, kde není tak potřebí flíglhorny. K varhanám určen jsem byl já. Mše se dávala »Ředická«, dle sousední vsi, odkud opisem byla za předchůdců získána, a která od ne-paměti zde se dávala, a kterou všichni, zejména řečená primadona, z paměti uměli. Dobrá ta žena myslím, .viděla už Abrahama« a ráda vzpomínala, jak tuto skladbu jako dítě zpívala. Autor komposice skromně, dle tehdejšího zvyku, ani k dítku svému se nehlásil. Byla to muzika starého slohu, bezpochyby domácí výroba ze začátku devatenáctého století, muzika laškovná, veselá. Ještě dnes slyším prosbu za slitování, takto zhudebněnou v Gloria: miserere nobis miserere nobis miserere no - bis. *) 1 žT Tal Když usednut jsem před ]tázáním na lavičku k varhanám, upoutala mou pozornost silná trhlina ve stropě, zrovna nade mnou. Pan řídící spozorovav to, naklo iil se 1 Začala mše sv. Kyrie neslo se dosti mírně, za to ale Gloria a Credo, obě silně krácené, rozjásaly se jak se patří. Tremoln Houslí, štěbetání klarinetů a břeskné vytrubování starého hoboisty nadobro umlčely tři nesmělé hlasy sboru. Nadevším ale hromovládně rozpoutala se bouře bombardonu. Jinoch nadmul tváře, vyvalil oči a zrudnuv, vydával tak mocné zvuky ze svého plechu, že okna se třásla; ba myslím, že i trhlá klenba byla v nebezpečí sřícení se. Dnes zvláště chtěli se přede mnou, hostem, vyznamenat a zejména bombardonista ukázal, oč více vydá jeho inštrument, oproti smyčcové base, »která jen hučí«. Graduale nebylo ovšem žádné. To nestojí za to, než velebný pán přejde od epištoly k evangeliu. Tedy: jen několik taktů na varhany. Za to však ofertorium bylo zlatým hřebem produkce. Mozartovská, koloraturní arie pro solový soprán, s průvodem smyčcového kvarteta, recte dvou houslí a bombardonu. Poněvadž však nesnadná arie sopranistce hodně již se z hlavy vykouřila, »aby se nic nestalo«, po-stavil se flíglhornista na výstupek za naši primadonu a sólový hlas jí do ucha troubil, z jejího pozdviženého partesu. Tak jsme štastně skončili a při návratu s velebným pánem sdělovali sobě dojmy z této >,pobožnosti«. »Já se nemohl ani modliti pro hromobití toho hrozného bombardonu,y pravil mi mladý kněz, »A já nevěděl, mám-li se smát nebo stydět,< řekl jsem já. *) Viz ~ Cyrill, r. 1907. | ||||
|