|
| ||||
| ||||
|
X L I. CYRILL 23
přízvucích, a to I. a III. v mediaci, V. ve finále, VII. v mediaci a ve finále. Všecky ostatní tóny mají toliko po jednom přízvuku, a jenom v těchto tónech o jednom přízvuku vyskytují se noty přípravné. Počet jejich je stálý; toliko ve finále tónu III. a IV. jest různý. Znajíce tento rozbor, podkládáme dle pravidla, o němž jsem loňského roku obšírně pojednal a k němuž tuto odkazuji (»Cyrill« 1914, str. 7. a 21.), uvedeným úryvkům pří-zvučným slova tak, aby přízvuk slovný, af hlavní anebo vedlejší, odpovídal čili v jedno spadal s přízvukem melodickým; notám pak přípravným podložíme tolik slabik předcházejících bez ohledu na jejich přízvučnost, kolik not anebo notových skupin přízvuku melodickému předchází čili jej připravuje. Pravidla zajisté jednoduchá, jejichž znalost odměňuje každého pěvce žalmů blaživým vědomím jistoty proti dřívější neurčitosti. Jak důležito jest věděti, které noty kadence jsou přízvučny a které toliko přípravny, ukáži alespoň na jednom příkladu. Snad mnohý z nás již slyšel anebo slyší doposud zpívati finálu II. tónu takto: Deduc me in semitam manda - to-rum tu - ó rum quia i - psám vó - lu - 1. Portio mea Dó-mi - ne * dixi custodire lé - gém tu - ám. i Cantabiles mihi erant iustifica - ti - o - nes tú - ae * in loto peregrinati-ó - rus me - áe. Správně zní tato finála : _ I quia i - psam vó - lu - i. dixi custodire lé - gem tú am. in loto peregrinati - - ó - nis me ae. Na tomto příkladu vidíme, co dovede lidská nevědomost. Kadenci o jednom přízvuku s jednou notou přípravnou promění v kadenci o dvou přízvucích. Slovu dvojslabičnému (legem) dá dva přízvuky; druhému: »tuam« dává sice jen jeden, ale na slabice poslední. Rovněž tak zachází se slovy »peregrinationisa a »meae«. —Jak ohavné to hanobení vznešené mateřštiny církevní, jak hrozný to poslech pro ucho latiníka! Tím je ovšem vinen vedle neznalosti rozboru vzorců žalmových i zlozvyk, který má mnoho zpěváků žalmů, totiž že prodlužují poslední notu recitanty jak před mediací, tak před finálou. Následuje-li nota přízvučná, ještě se to snese, ačkoliv tím velice trpí rhytmus i přednes. Následuje-li však nota přípravná, před kterou se to právě nejčastěji stává, »dopadá« to v každém ohledu bídně. Upozorňuji na tuto vadu důtklivě, poněvadž jest velice rozšířena. (Příště dále.) ^^^ Kecy som maširoval.. . (:Pérečko<*) uh. slovenských písní vojenských ) Dr. ALOIS KOLÍBEK. Rozmilí čtenářové, přiznávám se hned: já jsem nemašíroval. Odsloužil jsem si svoji vojnu sice s velikým titulem: »náhradní záložník v evidenci«, ale malou službou: občasné kontrolní shromáždění. Ale probírám-li a prozpěvuji-li si slovenské písničky v o j e n s k é, jako bych se stotožňoval s tím šohajem, který právě do vojny mašíruje, a nebylo-li mi dopřáno tělesně a opravdově buď na koníčku nebo bez koníčka na tu milou vojnu, duchem a zpěvem často prožívám tu chvíli slavnou: K e d s o m m a š í r o v a 1. Vojenské písničky slovenské! To je něco tak zvláštního! Na slovo vzatý znalec lidových písní F r a n t i š e k B a r t o š o písních m o r a v-s k ý c h takto píše: »Zvláštním zjevem mezi našimi písněmi jsou písně vojenské. »Vojan- *) Pérečko = kytička. | ||||
|