|
| ||||
| ||||
|
40 CYRILL XLI.
vybít ten svůj ohnivý temperament. Zde hýří v pravdě ta hudba lisztovská. Nejdřív roz sáhlé unisono, které hned na to o tón výš se opakuje, pak všechna síla sboru i varhan vylévá se v mocné akkordy slov: »Dominus Deus Sabaoth«; po tomto silném projevu následuje ještě další gradace; tenor s basem ji zahajují: Ple - ni sunt coe - li et ter - ra. a jim v zápětí sleduje soprán s altem a zas všechno o tón výše vystoupí a opakuje znova těch několik taktů tak jednoduchých a přec tak mohutného účinu. Varhany, v nichž setkáváme se stále s roz 1 o ž e n ý mi akkordy, zveličují jen celkový dojem tohoto opravdu solemního místa. Náhle změní se rhytmus — místo '/, taktu a soprán přináší melodii: Glo ri - a. s kterou dále v altu hlavně se setkáme. Hosanna v pianissimu začíná několikrát bas, sbor odpovídá (týž rozložen v 7 hlasů) a ve volných sledech akkordů končí. »Benedictus.R Má originelní začátek: Andante guieto. -4 - — — n ' Be - ne - di-ctus, Be ne - di - ctus. Melodii tu zpívá soprán sám. Pak následuje sbor. Totéž se opakuje, když uvedenou melodii předvádí alt. Téže naposled tenor po dvakrát se chopí a za ním vždy přichází sbor (tentokrát soli). Hosanna opět v pianissimu, začíná je sbor enharmonickým změněným quintakkordem (E dur). Pak počne vyzařovati ze sboru motiv f, jenž celou řadou taktů jednotlivými hlasy prochází a z něhož stereotypně uplatňuje se excerpt: k Poslední »hosanna« vyzpívávají 2 sopráni (podobně jako v »Benedictus« u »Korunovační mše6 od téhož skladatele). =Agnus Dei«. V jeho prvé části, jejíž základ podává tenor Lento assai. s) F- A - gnus De - - - - i. upoutává chromatický vzestup při »miserere« (sám bas) jako v yGloriaa — ten zůstává i v II. Agnus. »Dona« je částečnou imitací »Kyrie«. Co u Liszta nejvíc dnes snad zabavuje je jeho m a n ý r a. To pro tu její naprostou novost. Hledejte jí podobnou před ní! Charakteristickým pro tu Lisztovu manýru je její jednoduchost v plánu i v jeho provedení. V každé Lisztově skladbě — a ty nějvětší také nečiní výjimky — je nám prima facie jasný vždy plán skladby. V upřílišených komplikacích v tom směru Liszt si nikdy nelibuje. A jako je jednoduchý plán skladby, takým je i p r o p r a c o v á n í jeho. Jsou to vždy ve stručných, za to však markantních rysech provedené kontury, místy jakoby měkkým štětcem lehce podané (místa lyrická), místy, jako tvrdým tahem tužky načrtané (místa nálady ponuré). Na některých místech vypiatá linie kontur vzbudí jistě i úžas svou smělostí. Všude jinde v takovém pří- | ||||
|