|
| ||||
| ||||
|
M. CYRILL 61
4. Žalmy zpívejme, jako chorál vůbec, hlasem umírněným a klidně, nikoli však lenivě, naopak hbitě, zvláště na recitantě! Hbitějšího přednesu žádají samy vzorce žalmové, v je-jichž první části — až na initium -- zmizel bohatější způsob slavný (tonus solemnis), a nastoupil místo něho tonus ferialis, jenž má ráz chorálu syllabického a žádá tudíž přednesu svižnějšího, lehčího. Initium,*) rovněž i obě kadence, zpíváme jakožto části melodické poněkud volněji, aby vynikl rozdíl mezi recitací a zpěvem. Zpívajíce žalmy přjdávejme síly až k přízvuku melodickému, kde je dynamický vrchol. a zakončivše přiměřeným decrescendem, pokračujme týmž způsobem v druhé části verše ! Na př.: Tonus D I —= I a) Be - a - tus vir, qui timet Do-mi- num *, in mandatis eius vo - let nic - mis. i b) Lae-ta - tus sum in his, quae dicta sunt mí - hi k, in domum Do - mi - ni i - bi - mus. c) Di-sper-sit, dedtt saé - cu - li *, cornu eius exaltábi -túr in gló - ri - a. Znamení crescenda a descrescenda v předcházejícím příkladu mluví sice jasně, ale přes to připomínám: nezdúrazňuj, nevyrážej poslední slabiky kadence! Existuje totiž dosti značný počet pánu, kteří jsou specialisty ve vyrážení posledních slabik. Je to zlozvyk, který je zvláště ohyzdným při lekcích (u flexy a u bodu), kde zmínění specialisté vystupují sólově. Jiní opět si zachovali až do vysokého věku tolik mladické bujnosti, že nedovedou kráčeti klidným, stejnoměrným krokem rhytmickým ; stále hopkují, prodlužujíce u slov s pří-zvukem na třetí slabice tuto slabiku na úkor následující. Tak zpívají na př.: I 1 I I • • • ~- • s ~_ • • R 4-1 místo: r -_ / W - v Ma-gna o- pe - ra Do - mi - ni Ma- gna o - pe - ra Do -mi -ni Poslední nota v mediaci a ve finále stojí v pause a proto ji dle známých pravidel (»Cyrill« 1913, str. 100) prodlužujeme. Stojí-li na místě poslední noty skupina notová, pro-dlužujeme její poslední notu, je-li skupina více než dvojčlenná; je-li toliko dvojčlenná, pro-dlužujeme obě noty. Při slovech spondejských (1.) múžeme zpívati v posledním akcentu předposlední notu budto krátce (viz př. sub a, b), anebo ji prodloužiti, tak že zpíváme: I f - l buďto: -- • anebo: - • . . . quae di - cta sunt mi - hi . .. quae di - cta sunt mi - hi Pro který způsob se rozhodneme ? — Zpúsob prvý, jenž se doporučuje svou lehkostí, svou vzdušností při hbitějším zpěvu žalmů, považuji jako přesný důsledek solesmesské theorie o rhytmu za správnější. Způsob druhý, jenž jest obvyklý v našich krajinách, jest těžkopádnější, rázu vážnějšího. Oprávněny jsou ovšem oba. Míním však, že se jich nemá užívati současně, nýbrž že jest potřebí rozhodnouti se pro jeden z nich. V hudební příloze letošního březnového čísla jednoho rakouského měsíčníku pro církevní hudbu shledal jsem 17. verš žalmu » Miserere« v moderní notaci takto: V Quoniam si voluisses sacrificium de-dis- sem ú - ti - que: holocaustis non de - le - ctá - be - ris. Initium jest dle návodu Cantorina (str. 4.) zpívati na začátku každého žalmu, jelikož tvcří mustek čili přechod od antifony k recitantě, tak jako finály tvoří opět miistek mezi recitantou a antifonou. Initium zpíváme také na počátku každého oddílu žalmového po »Gloria Patri« a to při všech hodinkách bez výjimky, at je svátek jakéhokoliv řádu, i při hodinkách za zemřelé. Následující verše zpíváme bez initia. Toliko při kantikách DBenedictus«, ,Magnificat« a ANunc dimittis« znívá se každý verš s initiem i v hodinkách de feria a za zemřelé. | ||||
|