|
| ||||
| ||||
|
62 CYRILL XLI.
Zcela správně, re-li? — Verš 1, téhož žalmu jest však přepsán takto: Miserere me - i Dé - us, secundum magnam miseri- cor - di - am tú - am. To jest dle mého domnění nedůsledné. Mám za to, že by bylo správnější v posledním akcentu obou částí verše zpívati buďto: _ ~ , anebo Dé - us Ué - us. tú - am. tú - am. Míním, že toho tak žádají důvody aesthetické, dúvody souměrnosti a ne na posledním místě i důvody praktické, totiž zpěváci sami, kterým jest tento různý způsob zpěvu v posledním akcentu obtížným a nezřídka i kamenem úrazu, příčinou neshody. Je-li potřebí vzhledem ke čtyřhlasu, jenž následuje, většího ritardanda v akcentu finály než v akcentu mediace, toho lze přece snadno dosíci, aniž by se ustoupilo od zásady. Zvláštního pozoru jest třeba při přednesu veršů, v nichž jest melodickému přízvuku podložena slabika s přízvukem vedlejším, jak vidíme na druhé polovici verše uvedeného sub c. Na slabice -tur spočívá totiž přízvuk vedlejší, kdežto hlavní přízvuk slova jest na slabice -ta-. Co činiti, aby přízvuk vedlejší, jenž spadá v jedno s přízvukem melodickým, nezastínil hlavního přízvuku slova? Podložiti slabiky jinak než jsou, aby totiž hlavní pří-zvuk slova spadal v jedno s přízvukem melodickým, toho nedovoluje metrum. A talcé nelze anticipovati akcent melodický na slabice -ta-, poněvadž by se tím opět porušilo metrum. Byli bychom totiž nuceni přidati dvě noty přibývající, tak že bychom měli v jedné stopé čtyři slabiky, což se zapovídá. Nezbývá tedy jiného, než zdůrazniti slabiku -ta- více, než obyčejně činíváme, a »přehoupnouti se« přiměřeným decrescendem přes přízvuk melodický. jak jsem naznačil na zmíněném verši sub c. Je-li třeba z důvodů aesthetických a asketických dělati přiměřené přestávky uprostřed verše a na jeho konci při recitaci žalmů, je toho tím více třeba, zpíváme-!i je. Stojíf poslední nota mediace i finály, jak jsme již řekli, v pause, a jest potřebí načerpat' vzduchu. Nuže, jak dlouhé mají býti tyto přestávky? Některé školy chorální doporučují u hvězdičky tak dlouhou přestávku, abychom mohli vysloviti v i•hytmu psalmodie slova »Ave Maria«; na konci verše doporučují přestávku o tři doby kratší. Benediktini solesmesští dělají uprostřed verše přestávku, která se rovná trvání posledního melodického akcentu (melodické stopy), tedy v příkladech nahoře uvedených trvání slova Dominum, mihl, saeculi. kdybychom si je ještě jednou v duchu zpívali; na konci verše rovná se oddech trvání po slední noty. Když jsem se tázal po důvodu této praxe, odpověděl mi P. Mocquereau, že na konci verše není potřebí tak dlouhé přestávky jako u hvězdičky, jelikož sbor druhý, jenž zpívá následující verš, nepotřebuje oddechu, an odpočíval po celou dobu, co se zpíval verš předcházející. Uprostřed verše však že je třeba delší přestávky k vůli oddechu a na-čerpání vzduchu. Pokusil jsem se zavésti tuto methodu při zpěvu bohoslovců, ale myslím, že od ní upustím. Předně jest velice těžko bujnou mládež, která měla dříve pinou volnost a pausv u hvězdičkv vůbec nedbala, navyknouti na tak dlouhou pause. Ale ještě těžší jest naučiti je, aby, když vydrželi správně pausu střední, udělali kratší pausu konečnou. A stane-li se tak konečně, tož krátí hned na to zase pausu střední, čili jinými slovy: jejich — nu, řeknu to. — jejich pohodlnost a roztržitost chce míti obě přestávky stejné. — Mám tudíž úmysl od dosavadní praxe upustiti a zavésti obě přestávky o stejném trvání, t. j. o trvání poslední noty. U flexy, kde jest toliko tak zv. divisio minima -- interpunkce malá, prodlužujeme prostě poslední notu, aniž bychom v recitaci ustávali. Máme-li však potřebu načerpati vzduchu do plic, musí se to státi na úkor trvání poslední noty, která zůstává následkem toho krátkou. Zpíváme tedy bud: Peccator videbit et i - ra - sce-tur j den - ti - bus . .. . | ||||
|