|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 65
v písmu gotickém mezi rokem 1490--1540. Podoba písma jest blízka tvarům písma kancionálu chrudimského z r. 1530, který psal Jan Táborský 1) Minuskula jest provedena v barvě černé, též červené, modré i ve zlatě. Titulky a označení svátků a zpěvných hlasů při vícehlasu provedeny červeně. Prof. Joh. Wocel cení Franusův kancionál nejvýše ze všech graduálů, které viděl. Praví, že jsou malby jeho provedeny velmi něžně a pečlivě, ač postavy leckdes jsou statné. Zvláště se Wocelovi zamlouvá obraz Zmrtvýchvstání Páně, Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha sv., Panny Marie s Ježíškem a poslední Večeře 2) Úsudek Wocelův doslovně přejímá i Eiselt'). Jest s podivem, že dosud žádný z odborníků se blíže neseznámil s kancionálem Franusovým a n i p o s t r á n c e m a 11 ř s k é a n i h udební.a) Nás zajímá obsah jeho hudební, jeho notace, jeho chorál jednohlasý, kantileny a vícehlasé zpěvy. Notace. Osnova linková má bud linky čtyry nebo linek pět. Nota je bud chorální piná tvaru r h o m b i c k é h o nebo jest i promísena černou, pinou notou m e n s u r á l n í. Ně-které vícehlasy jsou psány bílou notací mensurální bez komplikovaných ligatur, které se objevují kolem r. 1500 při polyfonních skladbách umělých auktorů školy nizozemské. Tedy napřed bude řeč o notaci chorální, které se užívá u Franuse nejen pro chorál jednohlasý, nýbrž i pro zpěvy vícehlasé. 1. Rhombická čili kosočtvercová piná nota chorální jest charakteristickou známkou hudebních rukopisův, vzniklých na české půdě; jí psány jsou již knihy Arnoštovy z r. 1364; jimi zaznamenány i chorální melodie v rukopise Vyšebrodském z r. 1410 (sign. H 42), ve sborníku Vyšehradském z poloviny století XV. a v ostatních chorálních knihách českých stol. XV. a XVI. Virga a punctum quadratum schází vchorálu zcela. Některé části jednohlasých melodií v chorálu jsou mensurovány a zapsány černou notou mensurální semibrevis s minimou a semiminimou. Mensurou touto jsou vyznačeny většinou tropy, jimiž jest interpolován chorál. Pro chorální notaci čistou i promísenou mensurálními značkami stačila písaři osnova čtyřlinková ; pro mensurální notaci černou i bílou použito jest osnovy pětilinkové. Užíváme-li pro krátkost výrazu »notace černá«, myslíme tím notu, jejíž hlavička jest pinou, po většině černou, též i červenou nebo modrou. Při officiu o Božím Těle »Cibavit« (fol. 656, 66'')5) jsou nanášeny kosočtvercové hlavičky noty chorální zlatem; i text jest psán dobrým zlatem dukátovým. Nejdůležitější officium jest tedy celé ve zlatě. Notace chorální použito je hlavně pro chorální melodie j e d n o h 1 a s é. Než i několik v í c e h 1 a s ů jest psáno notací chorální. K nim patří čtyřhlasý tropus ke Gloria (fol. 15b) »Spiritus et alme«, dále Sanctus 3 v. (fol. 4Y) a Sanctus 3 v. (fol. 44d). Chorálně-mensurální černou notou vepsáno jest do kancionálu Franusova trojhlasé Sanctus obecné (fol. 42b). V e v í c e h 1 a s e c h platí chorální nota černá jeden ráz, af stojí sama o sobě, nebo af jest vázána v ligaturu s notou následující. Tvoří tedy přechod od značky pro volný rhytmus k platnosti noty mensurální. Umístění noty v ligatuře však nemá vlivu na změnu trvání jejího, jak jest tomu ve skutečné notaci mensurální. Nelze tedy ligatury notace chorální, jíž psány jsou v í c e h 1 a s y, považovati za ligatury ve smyslu theorie mensurální (»1 i g a t u-r a e r e c t a e e t o b 1 i q u a e«), nýbrž za ligatury chorální (ligaturae chorales •*), v nichž každá nota svázaná platí tolik jako nota nesvázaná. Každé »punctum inclinatum« čili každá chorální nota tvaru kosočtvercového se zpívá ve vícehlasu na jeden ráz. Mé]-li se tón na téže výši zpívati v dvojnásobné délce, napsaly se vedle sebe dvě ') Dr. Alois Hnilička ve studii »Hudební Chrudim« (nákladem ústavu Chudých v Chrudimi) popisuje krátce na str. 6. tento kancionál a uvádí z něho v přepise trojhlasé Patrem. Bericht liber die im August und September 1851 unternommene Kunst-archeologische Bereisung Biíhmens (Sitzungsberichte der philosophisch-historischen Klasse der k. Akademie der Wissenschaften, Wien, 8 Band, 1352, str. 18). ") Str. 83. ') Konrád, Dějiny posvátného zpěvu staročeského, str. 187 věnuje Franusovi jen několik řádek, mluvě povšechně o kancionálech boleslavských a královéhradeckých ; na str. 230 mluví o 2 dílech latinských kancionálú Franusových ! Další zmínku o Franusovi má na str. 233, 240-242, ale z těchto úryvku nelze si učiniti zcelený názor o kancionálu. ') Viz faksimile ve zmenšeném měřítku v Cyrillu~ 1915 č. 1. | ||||
|