|
| ||||
| ||||
|
78 CYRILL XLI.
formu nejvyšší úcty a oslavy Boha zde na zemi. V jeho řečech, modlitbách a zvláště v jeho posvátných obřadech poslední večeře spočívají základy liturgie novozákonní. Církev Kristova, pokladnice a strážkyně zároveň všeho jeho učení a zásad, s posvátnou úctou přijala prvky liturgie Nového zákona, samým Bohem posvěcené, obohatila svojí duchapiností a zbožností, prýštící z čisté lásky k Nejsvětějšímu svému Zakladateli, je potvrdila svými všeobecnými i zvláštními zákony a vyžadovala vždy na věřících co nejpřísněji jejich pinění a zachovávání. O tom svědčí různé předpisy nejstarších knih liturgických, sněmu tridentského, rubriky missálu, brevíře, pontifikálu, ceremoniálu (caeremoniale episcoporum;, rituálu a jiných knih, v nichž snesena jsou všechna ustanovení o liturgii, jež během staletí papežové a církevní spisovatelé vydali a prohlásili. Tak vznikla vznešená liturgie katolické církve, jež po staletém svém vývoji konečně zazářila ve své nádheře, poskytujíc srdcím Bohu oddaným nejmocnějšího prostředku s Ním se sblížiti, srdcím pak Bohu cizím mocně působící obraz, jenž nezůstává bez obdivu a někdy i bez vlivu. Důkazem toho jsou nadšená slova katolických učenců o liturgii, známé výroky světových básníků, učených protestantů a případy slavných konvertitův.') Ačkoliv liturgie katolické církve tak rriocně působí na duši věřící a vnímavou, přece na druhé straně jsou mnozí, snad i mezi povolanými vykonavateli liturgie, kteří nemají nadšení a lásky pro ni, kteří pohlížejí na ni jako na věc zcela všední, zbytečnou a snad i obtížnou. Jak možno zjev ten vyložiti? Předně naprostou neznalostí nejzákladnějších pojmů o původu, významu a vznešenosti katolické liturgie a za druhé mocným rozvinutím horečné č i n n o s t i d n e š n í n evě r y, otupující v nás náboženského ducha a smysl pro věci svaté a Bohu zasvěcené. Odstraněním anebo aspoň zmenšením těchto dvou základních negací, dostane se potom opravdové ocenění a láska k věci; láska a pochopení potom odstraní i ostatní všecky překážky, a konečné positivní výsledky odmění samy nejlépe a bohatě všecku námahu a obět přinesenou pro věc tak vznešenou a bohumilou, jakou jest katolická liturgie. — Tolik o liturgii všeobecně. Oběti Starého zákona nebyly všecky stejného významu a důležitosti; nejvznešenější z nich byly oběti přinášené ve stánku (později v chrámě) Hospodinově a z těch zase vynikaly Oběti sobotní a nade všemi denní o b ě t b e r á n k a. — Podobně i mezi různými liturgi - ckými úkony naší sv. církve skví se slunce, středisko, duše vší liturgie, n e j s v ě t ě j š í ,obě t mše sv. A jestliže církev sv. dovedla i pro sebemenší úkon církevní vynajíti tak vznešených a duchapiných obřadů, pak jistě ie vynaložila všech sil svých, aby to nejdražší, co chová ve svém středu — pramen všeho života a posvěcení — o b ě t m š e s v. — vyzdobila obřady nejvznešenějšími a nejkrásnějšími.') Liturgie rozeznává mši sv. tichou (missa privata) a mši sv. zpívanou (missa cantata). V podstatě se ovšem od sebe neliší; v obojích se obětuje na oltáři týž Kristus. Mše sv. tichá jest ta, při níž kněz nezpívá ; lid však zpívati může a má. Zpívati se může v jazyku mateřském. M š e sv. zpívaná jest ta, při níž kněz zpívá jednotlivé části mše sv., střídaje se se zpěváky v chóru. Při této mši sv. jest dovoleno užívati jen výhradně jazyka liturgického, u nás tedy latiny. ') Církevní historik francouzský F 1 e u r y praví na př.: »Vše, co působí na naše smysly, jako rozměry, krása chrámu a množství věřících, af již modlících se, af v mlčení pohřížených, jich zpěv a tajemnost ob-řadů, to vše povznáší člověka a jest dvojnásob potřebno lidu, aby se pozvedl z prachu všedních starostí k trůnu Nejvyššího ! e — A protestantský učenec profesor F a i rb a i r n s nadšením mluví o bohoslužbě naší sv. církve takto: »Symboly jsou hlubší nežli slova; mluví, kde slova selhávají. Dojímají, kde slova nedostačují, a proto církev ve chvílích nejvřelejší zbožnosti učí obřady svými velikým pravdám, jichž vysloviti nedovede jiná řeč Bohoslužba katolické církve je vznešená svatostí, její tajemství jsou bezedné hloubky. Svátostné kouzlo obestírá i nejjednodušší věci; výkony svou tajemnou a přece blaživou silou proměňují každý bohoslužebný úkon brzy v božskou parabolu, která mluví o hlubokých věcech božích, brzy v most, po němž Bůh se snižuje s milostí a útěchou k lidem a člověk se povznáší zas pin bázně a lítosti, naděje a důvěry k svému Bohu.R ") Papež Urban VIII. ve svém dekretu ze dne 2. září 1634 praví asi takto: Jestliže jest z věcí po-zemských co božského, čeho by nám i sami nebeštané mohli záviděti, pak jest to jistě nejsvětější obět mše sv., jejíž veliké dobrodiní pro nás záleží v tem, že už zde na zemi můžeme jaksi účastniti se nebe, když před sebou zříme, v rukou svých držíme a do srdcí svých přijímáme Toho, jenž jest Tvůrcem nebe. Z té příčiny také jest naší povinností, abychom zahrnuli dílo boží, tak vzácné a svaté, největší úctou a velebou. | ||||
|