|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 85
skytuje se v husitském graduálu z r. 1512 (Musejní knihovna sign. XIII. A. 2., fol. 77a), v univ. knih sign. VI. C 20a fol. 100` a v3 s,)eciálniku královéhradeckém fol. m. 4''. Jest zajímavo, že chorální notou psány jsou, vyjma čtyřhlasý tropus k jednohlasému mariánskému Gloria, většinou jen trojhlasá »Sanctus« a to pro sbor m u ž s k ý. Jsou to pirvodně jednohlasá chorální Sanctus, jež členové pěvecké družiny ve formě konduktu syrrhytmicky provázeli hlasem druhým a třetím. Prtivodní hlasy byly asi s počátku jen pouhgu improvisací (contrapttncto alla mente) ; proto užilo se při jejich fixování téže notace chorální, jakou se napsal »cantus firmus,,<. Ač jest řeč o notaci, bezděčně se vtírá otázka, proč v trojhlas bývala oděna chorální melodie pro Sanctus a pro tropus mariánského Gloria a proč nebylo vícehlasně zpíváno na př. celé chorální Gloria nebo Kyrie. Předem nutno připomenouti, že Credo celé se zpívalo též dvojhlasně ve stol. XV., jak to dosvědčuje kališnický graduál kutnohorský, jenž jest nyní majetkem hudebních sbírek c. a k. dvorní knihovny ve Vídni. ') V něm jsou napsána dvě Kreda pro dvojhlas (fol. 53b, fol. 58b); avšak cantus firmus i vedlejší hlas jest m e n s u r o v á n a též napsán přesnou rne n s u r á 1 n í notací černou. — Zde se jedná o vícehlasy, psané notou chorá 1 n í. Proč tedy jsou jí notována Sanctus? Otázku tu luští úsečnost formy hudební a liturgická duležitost podloženého textu. Úsečnost formy v tom záleží, že z celého trojdílného chorálního Sanctus a dvojdílného Benedictus vybrány jsou pro trojhlas obyčejně dvě melodie, dvě s c h e m a t a ; ta jsou opatřena hlasem druhým a třetím ; na ně pak se střídavě odzpívá celý text Sanctus a Benedictus. První vzorec zaznívá při větách : Sanctus (1. a 3.), Pleni sunt caeli et terra — Osanna — Benedictus qui venit ; na druhý vzorec se zpívá tříhlasně : Sanctus 2). — Dominus Deus sabbaoth — gloria tua -- in excelsis — in nomir,e Domini. — U jiných Sanctus z té doby se odzpíval celý text Sanctus a Benedictus na tři melodie ve formě jakéhosi »falso bordone«. Ve stol. XV. zpívalo se ještě dle chorálního způsobu i vícehlasé Sanctus a Benedictus pohromadě, v celku, ne jako nyní, kdy Benedictus se přednáší až po pozdvihování. Sanctus mělo se vedlejšími hlasy vyzvednouti nad ostatní části stálé; text sám k tomu povzbuzoval, zvláště když se ho užívalo v kališné liturgii jako zpěvu při přijímání lidu pod obojí sptisobotl. Tedy i liturgický to byl duvod, vznešený okamžik přijímání lidu, pro jehož oslavu zvolen slavnostnější zpúsob zpěvu, ne jednohlasá forma chorální, jíž se užívalo při jiných částech liturgie, nýbrž chorál vícehlasý. Poněvadž vedle ruzných kantilen a vícehlasých motett se zpívalo při přijímánf i chorální Sanctus, volila se i pro ně forma vícehlasu. Psáno bylo však důsledně notací chorální neb aspoň chorálně mensurální 1 tehdy, když pozbylo púvodní své podoby jednohlasu. 2. Plná (černá, červená, modrá, zlatá) notace rnensurální. Barva not je v kancionále Franusovž a v graduálech, s ním spřízněných, věcí pro platnost a trvání jejich naprosto vedlejší. )é-li řeč přece o piné notě černé, červené, modré a zlaté, činí se tak jen se stanoviska čistě písařského, zevnějšího, dekorativního. V počátcích stol. XV. činí se rozdíl mezi pinou č e r n o u a č e r v e n o ti notou však se s t a n o v i s k a i h u'd e b n í h o při dvojhlasech rázu heterofonního. Vyšebrodský rukopis sign. H 42. má takovou notaci, jež v rozvoji české mensurální notace tvoří p e r i o d u první. V této epoše má česká notace rnensurální sice již rys »ars nova«, nebof přenáší ze starého umění poměr mezi delšími jednotkami notovými na semibrevis a minimu. Notací umění nového se znamená kondukttrs, hudební skladba umění starého. Breves jsou spiaty po způsobu chorálním v ligatury beze vší augmentace a alterace. Imperiekce se děje dle umění Machaultova docela i minimou, čúnž se vliv francouzského vícehlasu uplatňuje ještě ve stol. XV. v Čechách. Avšak i anglická stará tradice jest zřetelnou užíváním červené notace pro druhý hlas ve dvojhlasu. Naopak zase trojdobý takt, zvláště tempus imperfectum cum prolatione maiori a terttpus perfectum ctrrn prolatione minori poukazují na vnikání mladších vlivů ciziny do české notace. Ale zjednodušení notopis«, vynechání jakýchkoliv teček, značek taktových, akcidentalů a alterace jest v naprostém odporu s praxí, která kolem r. 1400 se uplatnila ve světové literatuře hudební. V polovině stol. XV. mizí v kulturních zemích notace černá, ale u nás ]rvete po celé století XV., a XVI., ovšem ve zcela jiném významu ') Musikaliensammlung, rkp., sign. 15501. | ||||
|