|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 89
V moderní notaci: c 42 42. !9 Ojedinělé body pod 1. a 2. notou ligatury u Franuse praví, že každá z nich platí jeden tactus; poslední nota by měla dle známých pravidel z notace bílé trvati 2 rázy, tedy tolik jako brevis; jest však následující # minimou ochuzena o polovinu tactus čili o čtvrtinu svého trvání. Druhý bod pod touto poslední notou ligatury značí tedy t. zv. imperfekci ; jest analogickým se starobylou imperfekcí XIV. věku C~ • • -~ P j, kdež mimo- řádně jest imperfekce noty brevis způsobena každou následující notou menší hodnoty. tedy nejen semibrevis (•), jak tomu v bílé notaci, nýbrž i minimou a to jest zbytek staré nauky o imperfekci z dob Machaultových. Dva r nebo tři ~ body n a d brevis značí někdy úchylku od pravidel bílé notace; v ligatuře — 11 ^° — ~ ~ ~, ^ j s bílými notami má konečná, stoupající brevis platnost brevis a u Franuse v černé notaci ^t jest poslední nota s 2 body též místo brevis ^ o dvou rázech, ne o 4 rázech (tactus). Naopak ve skupině dvou klesajících not brevis dle pravidel bílé notace ^^ _ o měla by každá brevis platiti jako longa, ale trvá pouze každá 0 11 11 z nich 2 rázy (tactus), to jest jen brevis, jak vyznačují také nad každou notou napsané 2 body. Již z těchto ukázek jest patrno, že písař znal zcela dobře běžná, dobová pravidla bílé o mensurální notaci; je applikoval na černou notaci, ale kde platnost not černých měla býti odlišnou od bílých, tam užil těchto zvláštních znamének k vyjádření úchylek. Ovšem nelze zamlčeti, že někde by bylo možno užití bodu vysvětliti zcela prostě jako pouhé opravy chyb písařských, bez ohledu na znalost bílé notace. Jinde však se rozhodně potýkají dvě doby, doba stará, jíž se písař houževnatě drží při konservatismu církevního umění s dobou novou, z ciziny k n4m vnikající. Již samo užití těchto bodů jest anachronismem; Machaultovy skladby jsou jich piny v podobě vlasových čar; tam mají však zcela jiný vý- znam než zde. Zbytkem c h o r á 1 n í c h ligatur jest tedy spoj ^^ ^^ v němž by dle pravidel mersurální theorie lcaždá nota měla platiti jako longa 11, 1 má však platnost pouze noty bre I - vis ^ . V ligatuře ^% má poslední nota bud pravidelné trvání longy t o ) nebo platí jen jako brevis proti všem mensurálním pravidlům (G -- ^) o bílé notě. Příklady různé platnosti téže ligaturv se vyskytuji na př. i ve Speciálníku. Celkem lze pozorovati, že brevis i longa důsledně i v ligaturách ponechává si při tempus imperfectum svůj původní význam; »propter positionem« nenastává pravidelně žádné změny jejího trvání. ^^-- C^^ E^ —C c111:1 ^ ^ ^^ - C ^ ^ ^^ ^ C ^ ^ ° ^ To jsou zbytky notace z 1. a 2. periody. Nota initialis, media a finalis se zpívá každá na dva rázy (tactus). Body nad notami nebo pod nimi odstraňují jakoukoliv pochybnost, jež by mohla vzniknouti, kdyby zpěváci se řídili z c e 1 a p ř e s n ě, bez uvedených výjimek pravidly notace bílé. Jinde potvrzovaly jen známá pravidla, na př. u stoupající konečné brevis. Na některých místech jest přirozený proud hlasů zdržen fermaty nad každou notou jednotlivých ligatur I ~e ~ P p ) Jinde spojuje `písař v ligaturu noty, které při zpěvu jest nutno rozložiti a zpívati na každou z nich po slabice. Tato neshoda mezi ligaturami a textem jeví se i v tiscích Petrucciho v XVI. stol. Jest zcela zřejmo, že Franusův kancionál, XIII A2, VI C20a a Speciálník čerpaly z téže předlohy; mnohdy souhlasí ve všech těchto sbornících i pořádek motett, v jakém jsou za sebou napsány. A přece u nich nesouhlasejí spoje not v ligatury; v užívání ligatur lze pozorovati při těchže skladbách v různých zápisech varianty, které by nasvědčovaly, že písař neopisoval zcela mechanicky z předlohy, nýbrž že spojoval noty v ligatury dle svého subjektivního názoru a pohodlí. (Příště dále.) | ||||
|