|
| ||||
| ||||
|
100 CYRILL XLI.
G r a d u a 1 e dle doby roku církevního jest výrazem radosti, lítosti a zkroušenosti lidské duše; znamená, jak praví sv. Tomáš Aqu., pokrok v dokonalosti života lidského. S gradualem obyčejně spojeno bývá t. zv. a 11 e l u j a m a l é, které se skládá z dvojího alleluja, jednoho verše a opět z jednoho alleluja. Alleluja jest slovo hebrejské a jest projev oslavy boží; proto neužívá se ho v době kající.'') Řehoř Veliký zavedl alleluja v nynější formě, ač už před tím za papeže Damasa bylo zpíváno, ovšem jen v době velikonoční.'') V čase velikonočním graduale se vynechává a místo něho se zpívá t. zv. a 11 e 1 u j a v ě t š í, v němž se alleluja opakuje čtyřikrát, dvakrát napřed, pak následuje verš, jedno alleluja, verš a zase jedno alleluja. V Graduale Romanum jsou dvě melodie pro čtyři alleluja. První melodie alleluja se zpívá před prvním veršem a po něm, druhá melodie obetkává verš druhý. Dle Innocence III. značí alleluja radost zástupů nad všemohoucností a dobrotou boží.`) Ve dnech kajících vynečhává se obojí alleluja a říká se pravidelně zpěv, zvaný t r a c t u s.1f) Jména svého nabyl od způsobu, jakým byl přednášen. Jediný zpěvák zpíval všechny verše sám táhlou melodií (tractim ~ zdlouhavě). Text bývá vzat obyčejně ze žalmů a vždy vyjadřuje, jak praví sv Tomáš Aqu., duchovní zármutek (spiritualem gemitum). Do liturgie byl uveden asi již před Řehořem Vel. Při některých, zvláště velikých památných svátcích následuje po alleluja t. zv. s e q u e n c e čili h y m n y (chvalozpěvy). Tyto poetické výtvory vznikly tak, že zpěv posledního písmene z alleluja se pro-dloužil v jásavou melodii, jíž byla podmětem radostná, posvátná nálada naplňující duši umělce zpěváka,`) Tato melodie bez textu nazývala se původně jubilus, jubilatio ()«ásot) pneuma čili neuma (= dech, poněvadž vyžadovaly tyto zpěvy dlouhého dechu anebo poněvadž se přednášely jedním dechem) a později teprve sequentia. Aby se totiž nemuselo »a« psáti pod každou notu, zdá se, že se napsalo jednou a připojilo se »et sequentia< na znamení, že zpěv písmene »a« se má všemi následujícími notami prodloužiti. Když od IX. století počaly se pod notami podkládati texty, tu pojmenování ~s e q u e n t i a« (sekvence) přešlo na texty samy. Texty s počátku skládány byly v řeči nevázané a nazývaly se též prosae ; vždy byly rázu radostného. Ze tyto zpěvy jsou původu starého, to potvrzuje Amalarius (t 858'?,") jenž se o nich už zmiňuje jakožto dodatku ku zpěvu alleluja. Tyto básnické výtvory brzy došly takové obliby, že povstal jich veliký počet mnohdy i méně cenných a vhodných. První, kdo uvedl sekvence do obřadů mše sv., byl prý mnich svatohavelský Notker B a 1 b u 1 u s (j 912), Bohem nadaný muž, silné tvůrčí síly básnické a upřímné zbožnosti. Dnes užívá se v liturgii mše sv. jen pět nejvzácnějších sequencí. N e j s t a r š í z nich jest sekvence : V i c t i m a e p a s c h a l i: pochází á počátku XI. stol. a zpívá se v době velikonoční. Dýše nábožnou radostí nad vykoupením lidstva krví čistého bePánka. Druhá jest V e n i S a n c t e S p i r i t u s (Přijd, ó Duše přesvatý). Jejím skladatelem často jmenuje se papež Innocenc III. (-j- 1216). Hymnus tento svým rhytmickým rázem, dokonalostí básnické formy, hlubokým obsahem a bohatými obrazy řadí se ku předním výplodům liturgické poesie. Jest velikolepott prosbou k Utěšiteli Duchu svatému. Třetí sekvence jest Lauda Sion (Chval Sione). Jest to jediná sequence, jejíž skladatel se dá s jistotou určiti. Pochází od sv. Tomáše Aqu., jemuž bylo r. 1264 uloženo papežem Urbanem IV. vypracovati celé officium pro svátek Božího Těla. Jest nejkrásnější chvalozpěv tajemství nejsvětější Svátosti, jaký kdy z úst lidských vyšel. Čtvrtá sekvence S t a b a t M a t e r (Stála Matka) činí výjimku svojí smutnou náladou. Připojuje se ke traktu na svátek Sedmibol. P. Marie. Za původce tohoto hymnu označuje se všeobecně právník j a c o p o n e d a T o d i, jenž zemřel v životě kajícím r. 1306. Někteří připisují hymnus Stabat Mater papeži Inno- 13) Rubricae gener. Missalis X. n. 4. 11) Greg. Epist. 9, 12. 1a) De sacrificio Missae lib. II. c. 32. 11) Rubricae gener. Missalis X. 5. 17) Dr. K. Weinmann, Geschichte der Kirchenmusik, str. 12. 11) De eccl. off. III. 16. | ||||
|