|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 101
cenci III., sv. Bernardovi nebo sv. Bonaventurovi snad jen pouze z té příčiny, že byli tito mužové velikými ctiteli Matky boží. Sekvence Stabat Mater jest nádherným, mocně působícím básnickým rozvedením slov písma sv.: »Stály pak blízko kříže Ježíšova Matka jeho ... (Jan 19, 25). Do missálu byla pojata r. 1727, kdy papež Benedikt XII[. ustanovil slavnost Sedmibol. P. Marie. Pro její obsah dotýkající se tak krásně památné tragedie kalvárské, na níž mělo účastenství všecko lidstvo, stala se tato sekvence nejrozšířenější a často i slavní mistři hudební jako Pergolese, Palestrina a v novějši době Liszt, Dvořák a jiní text její zhudebnili ve svých velikých dílech. Pátá sekvence D i e s i r a e zaujímá v umělecké ceně první místo mezi všemi sekvencemi. Hymnus tento jest vrcholem všeho, co lidský duch vytvořil v tomto oboru poesie. Krásně charakterisuje uměleckou i vnitřní cenu tohoto hymnu profesor dr. K u p k a v e s v é m d 11 e> O m š i s v a t é«, k d e p r a v í: »Hrůzy všeobecného soudu, před nímž rozplynou se v niveč marnosti tohoto světa, líčí básník způsobem tak úchvatným, hrůzy-piným a při tom tak velebným, že duše již napřed pocifuje všechny dojmy, které jeden-krát při pohledu na Soudce věčného nitro naše budou prochvívati.« Za autora »Dies irae« považuje se nyní Tomáš z Celána, člen řádu sv. Františka (t 1255). Do církevní liturgie mše sv. zádušní byla přijata již ve stol. XIV• Podobně jako sequence Stabat Mater tak i hymnus Dies irae svým velikolepým obrazem posledního soudu upoutal mysl největších geniů hudebních, aby jím posvětili nejslavnější díla své životní tvorby. Na př. Mozart, Berlioz a j. ve svém Requiem —Sekvence uvedené jsou skoro nejstarší nebiblické originály liturgické poesie nového zákona. Svojí uměleckou cenou řadí se k nejlepším výtvorům náboženské poesie vůbec. Vždy zůstanou jedním z nejcharaktičtějších typů ve vývoji liturgického textu katolické círltve. A konečně smím-li připojiti i svůj subjektivní názor, pro nějž si tolik vážím těchto velebných hymnů, vidím v nich v jistém smyslu tentýž význam pro nový zákon, jaký měly pro Starý zákon nesmrtelné žalmy Davidovy. - - -Další částí formuláře mešního jest e v a n g e 11 u m (radostná zpráva). Jmenují se tak písemné památky čtyř evangelistů, kteří nám zaznamenali život, učení a skutky P. Ježíše. Avšak nazývají se tak obyčejně i jednotlivé části z těchto písemných památek vyňaté. Historicky jest zaručeno, že evangelium se četlo při mši sv. již v li. stol. Zvláštní jest úcta k tomuto svatému prameni písemnému života Ježíše Krista. Často se i přenášela na knihy, v nichž byla sv. evangelia obsažena. Sv. Jeroným praví, že už ve stol. IV. ponořoval se pergamenový list, na němž psala se slova evangelia, do barvy nachové, písmena se malovala zlatem a vazba ozdobovala se drahokamy.") Po přečtení evangelia v prvních dobách následoval výklad (kázání) písma sv. Bylo ho zvláště tehdy zapotřebí, když přečtená část evangelia byla dosti těžká svým obsahem, aby by!a pochopena. Kázání toto časem však bylo vypuštěno a na místo jeho nastoupilo k r e d o. K r e d o čili vyznání víry (symbolum) jest modlitba, v níž krátce jsou sneseny (odtud také název symbolum — snůška) nejzákladnější pravdy o trojjediném Bohu, o církvi, o životě věčném, jež každý katolický křesfan má znáti a věřiti. Nejstarší památkou toho druhu jest v y z n á n í a p o š t o 1 s k é, pocházející z dob sv. apoštolů; modlíváme se je při soukromých modlitbách .211) Druhým důležitým vyznáním víry jest s y m b o l u m n i c e j s k o c a ř i h r a d s k é, upravené na sněmu v Nicaei (r. 325, a v Cařihradě (r. 381). Toto také bylo přijato do liturgie mše sv., a to nejprve na východě a r. 589 i na západě od biskupů španělských. V XI. stol. zavedeno bylo od papeže Benedikta VIII. po celé církvi západní, ovšem jen o jistých slavnostech. K r e d e m končila se t. zv• m š e k a t e c h u m e n ů (t. j těch, kteří se připravovali na sv. křest) a začínala m š e věř í c í c h ; bylo jakýmsi pojítkem mezi oběma těmito částmi v prvních stoletích církve. Tento lokální význam kreda přestal, jakmile přestal i rozdíl mše katechumenů a věřících a splynuly v mši jedinou. (Příště dále.) Epist. 22. n. 32. ") Rufin, Comment. in Symb. ODO | ||||
|