|
| ||||
| ||||
|
114 CYRILL XLI.
týká k nim krásně : aMáš-li srdce pozdviženo až k Hospodinu, podrží on je, aby nekleslo k zemi. P r a e f a c e (předmluva) anebo jak někteří liturgikové středověcí ji nazývají p r a e p a- r a t i o ') (příprava) má původ svůj v oběti mše sv., kterou při poslední večeři přinesl sám Ježíš Kristus. Sv. evangelista Lukáš poznamenává, že Kristus Pán dříve než proměnil chléb a víno ve své nejsvětější tělo a krev d ě k o v a l nebeskému Otci (22, 19). P r o b s t dovozuje z Písma sv. a ze spisů sv. Otců, že již za časů sv apoštola Pavla užívalo se v liturgii praeface, modlitby to díků a chvály Bohu za to, že lidstvo stvořil, na vykoupení připravoval a konečně, že nás Ježíš Kristus vykoupil. 2) Počet prefací vzrostl tou měrou, že již Sakramentář Lva I. jich obsahuje 267. Papež Řehoř Veliký ustanovil jich pro liturgii deset, k nimž r. 1094 připojil papež Urban 11. ještě prefaci mariánskou. Mohutně vstoupající zpěv preface vyvrcholí v S a n k t u s, jež jest jeho velikolepým zakončením a povolaným hudebním mistrům působivou inspirací k mystickému zpracování krásných slov. Text vzat jest nejspíše z proroka lsaiáše: Serafínové volali jeden k druhému a říkali: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů, piná jest všecka země slávy jeho (6, 3). Troj-násobné Sanktus jest oslavou božství Kristova. Připojený verš B e n e d i k t u s (Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně) jakož i H o- s a n n a vzaty jsou s malými změnami z evangelia sv. Matouše (21, 9) a jsou zase oslavou člověčenství Kristova. Tvrdí se, že papež Sixtus I. (119 — 128) uvedl Sanktus do liturgie mešní. Obě části Sanktus a Benediktus nezpívají se nikdy pohromadě, nýbrž caeremoniale ep. poroučí zpívati Benediktus až po proměňování.) Zajisté to důkaz, že slova ta vztahují se na božského Spasitele, jenž dlí právě na oltáři. Kněz však říká Sanktus a Benediktus společně před konsekrací. Po Hosanna začíná nejdůležitější část mše sv. k á n o n a sahá až po P a t e r n o s t e r. Všecky modlitby obsažené v kánonu po celý rok zůstávají nezměněné až na několik slov ; proto užívá se pro ně jednotného názvu k á n o n, jež vedle jiných významů znamená též tolik co pravidlo. Pojmenování toho dostalo se těmto modlitbám od papeže Řehoře Vel. Kánon pozůstává ze ,slov Páně, z podání apoštolského a zbožných papežů. 4) Po většině existoval kánon v nynější podobě již ve čtvrtém století; to lze souditi z toho, že kardinál Bona praví o něm: »Antiquior est omni memoria=. Celý kánon recituje kněz potichu. Veškery modlitby v něm obsažené jsou piny svatých, hlubokých myšlenek a jako jasné paprsky směřují k jedinému středísku k svátostnému Kristu na oltáři. Poněvadž modlitby ty modlí se vždy jen kněz, proto se zmíním o nich co možná stručně, aby aspoň to nejhlavnější z nich bylo známo i zpěvákům na kůru. Kněz jakožto prostředník mezi Bohem a lidmi prosí nejprve za církev, jejího náměstka a za ostatní duchovní i světskou vrchnost (I. Tim. 2, 2; 4, 12). Potom v tichém m e m e n t u vzpomíná zvláště těch živých, za něž umínil si nejsvětější obět přinášeti. V další modlitbě C o m m u n i k a n t e s vzpomíná svatých — zvláště apoštolů, jež jakoby všecky svolával na oltář k posvátnému okamžiku. V modlitbě H a n c i g i t u r o b l a t i o n e m (tuto tedy obět), jež z větší části pochází od sv. papeže Lva I., prosí, aby nejsvětější obět přinesla užitku všem, za něž jest obětována. V následující modlitbě » Q u a m o b l a t i o n e m« vzbuzuje kněz ještě jednou úmysl proměňovati. Konečně přichází konsekrace — proměňování. V hlubokém tichu (jenom ztlumená hra na varhany jest dovolena)) pronáší kněz nad způsobami obětními slova samého Krista: Totof jest tělo mé — Ta tof jest krev má —To čiňte na moit památku! V liturgii syrské volá jáhen v hluboké této chvíli : Quam terribilis est haec hora — jak strášná jest hodina tato.') A skutečně jest to chvíle, v níž kněz zdá se býti mocnějším nad samu Matku boží a anděly, vždyf svolává na oltář Pána nebes i země a ukrývá ho v nepatrné způsoby chleba a vína. 1) Strabo, De rerum eccl. exordiis, 22. 21 Liturgie der drei ersten christlichen Jahrhunderte. Tůbingen 1870. ') Lib I. c. S. 4) Conc. Trid. sess. XXII. De sacrificio Missae. c 4. 5) Caer. episc. 1. I. c 28. 6) Renaudot, Liturgiarum orientalium tom. lI. p. 87. | ||||
|