|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 115
Zda kněz kdy pochopí ohromnost této jediné jeho moci ? — Kněz má býti alter Christus (druhý Kristus), kde jinde více než právě při konsekraci ? — S jakou touhou má kněz každodenně přistupovati k oltáři Páně, aby Boha svého na oltář svolával ? Sv. Lucian jsa ve vězení zraněn a k zemi přikován na vlastních prsou sloužil mši sv., aby tak účasten byl svatých okamžiků, jichž ani jediný den nechtěl býti zbaven. Jak také vyžaduje tento posvátný okamžik toho největšího pochopení i od zpěváků na kůru ? - - V modlitbě U n d e e t m e m o r e s, jež následuje hned po konsekraci, připomíná kněz Bohu Otci pohnutky, pro něž spolu s lidem mu přináší obět tak svatou a užitečnou. V následující modlitbě aS u p r a q u a e p r o p i t i u sQ prosí kněz, aby Bůh laskavě shlédl na obět, jíž jest sám jeho syn Ježíš Kristus. Podobného smyslu jest i následující modlitba S u p p 1 i c e s Te r o g a m u s, jež pro svůj význam a účinek jest dosud jednou z nejzajímavějších otázek bohosloveckých. Jest to t. zv. e p i k 1 e s e, jíž někteří bohoslovci církve východní připisovali moc p ř e p o d s t a t ň o v a c í a tvrdili, že modlitba tato náleží nutně ke konsekraci. Slova Spasitelova při pozdvihování jsou semenem, kteréž prý má za-potřebí tepla a vlhka (míněna zde epiklese), aby ovoce přineslo. O významu epiklese panují dodnes mezi bohoslovci nejrůznější doměnky. Jeden z novějších spisovatelů míní, že epiklese nepatří k podstatě konsekrace, ale jen jaksi k její úpinosti, jsouc apoštolského původu. Následuje memento mrtvých, jež pro kněze i pro lid jest zároveň m e m e n t o m o r i, nebof dnové naši na zemi jsou jako stín a není žádného stání (1. Par. 29, 15.). Při mementu vzpomíná kněz zvláště těch zemřelých, za něž umínil si přinášeti nejsvětější obět. Konečně v modlitbě N o b i s q u o q u e p e c c a t o r i b u s (i nám hříšníkům) na pří-mluvu svatých vyprošuje sobě i lidu milost a slitování boží a slovy Per o m n i a s a e-c u 1 a (jež bud říká nahlas, anebo zpívá) končí kánon. Následuje jakási vložka mezi kánonem a sv. přijímáním Pater n o a t e r (Otčenáš) s přídavkem Libera nos quaesumus. Úvodní slova k modlitbě Otčenáš P r a e c e p t i s s a l u t a r i b u s m o n i t i pocházejí od sv. Cypriána (240) a od sv. Řehoře Vel. byly připojeny k Pater noster jakožto úvod. Kdy byla přijata modlitba Otčenáš do mešní liturgie, nedá se přesně určiti. Skut. apošt. (2, 42.) vypravují o prvních křesfanech, že trvali v učení apoštolském a ve sdílnosti lámání chleba a na m o d l i t b á c h . Co se modlili? Jistě že na prvním místě modlitbu Otčenáš, která jim byla nejdražší a nejmilejší, poněvadž sám Ježíš Kristus byl jejím původcem. Z toho lze soudit, že hned v prvních stoletích modlitba Otčenáš se říkala při mši sv. Modlitbu tu říká kněz vždy na hlas, po případě ji zpívá. Svojí vznešeností jak slohovou tak i hudební podobá se prefaci a patří k nejkrásnějším památkám liturgie křesfanské vůbec. Po připojeném embolismu L i b e r a n o s, jenž jest výkladem sedmé prosby Otčenáše, následuje kratičká modlitba H a e c c o m m i x t i o, kterou říká kněz při spojení posvátných způsob těla a krve Páně. Potom následuje trojí A g n u s D e i, modlitba np o k o j eu, jak ji nazývá sv. Tomáš Akv.') Kněz recituje Agnus Dei, zpěváci je na kúru zpívají. Jest to trojí úpěnlivé vzývání Ježíše Krista, Spasitele světa, jenž již u Isaiáše X16, 1; 53, 7.j nazýván jest beránkem, o smilování pro naše hříchy a o udělení potřebného pokoje. Do mše sv. zavedeno bylo Agnus Dei nejspíše za papeže Sergia I. (t 701). Na bílou sobotu se neříká asi proto, že jest obsaženo už v litanii ke Všem svatým anebo jak symbolicky praví Durandus, že učedníci Páně, dokud Pán odpočíval v hrobě, kolísali ve víře v jeho božství (Agnus D e i) a v jeho vykupitelské dílo ~qui t o 11 i s p e c-c a t a mundi), Při mši sv. za zemřelé všechen pokoj a mír vyprošuje se duším v očistci. Následují tři modlitby, piné vroucí zbožnosti, jež stářím svým přesahují jistě tisíc let. Z nich první jest prosba za mír pro církev Kristovu, druhé dvě pak přípravou kněze na sv. přijímání. Následují slova žalmisty Páně Panem c o e l e s t e m a c ci p i a m (115, 4. ), při nichž kněz béře do rukou svatý chléb. ') Summa theol. III. q. 73, 4. | ||||
|